Thomas Kulidakis: Evropská unie si vlastní vinou vytváří problémy na svých hranicích

Výměnou za rozsáhlé reformy jim slibuje členství v elitním klubu, který překypuje řádem, demokracií a penězi na ekonomický rozvoj. Rozhodnutí nezahájit přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií ale kandidátským státům naznačuje, že se vlastně snažit nemusí, a pobízí je ke koketérii s naší konkurencí.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Za Severní Makedonii by měl Babiš bojovat v Paříži i vlastním příkladem

V případě západního Balkánu se oproti unijní nabídce otevírá náruč Číny, Ruska, Turecka a států Perského zálivu. Jejich vměšování do událostí v regionu je často oprávněně kritizované. Evropská unie by ale měla být kritizována úplně stejně za to, že se vměšuje málo, a hlavně že neplní své sliby.

V roce 2003 unijní vedení na všech úrovních západnímu Balkánu řeklo, že jeho budoucnost je v Evropské unii. S dodatkem, že splnění snu záleží na jednotlivých metropolích. Vzhledem ke geografické blízkosti se tedy země v nestabilitou zmítaném regionu začaly snažit o vstup s vidinou zlepšení podmínek hospodářských i bezpečnostních.

Albánie i Severní Makedonie podstoupily bolestné reformy. V případě vlády ve Skopje to dokonce musela být i změna názvu státu. Vše nadarmo, protože především Francie a Nizozemsko hodily do celého procesu vidle. Obě země to udělaly z vnitropolitických důvodů, kvůli kterým ohrozily celou Unii a její zájmy.

Správně jsme se přidali k Západu

Čtěte také

Thomas Kulidakis: NATO si k sedmdesátinám nadělilo další rozšíření na Balkáně

Argument Francie, že zahájení přístupových jednání není možné kvůli malé akceschopnosti stávající Unie, je platný jen částečně. Je pravda, že evropský spolek trpí komplikacemi při rozhodování kvůli vnitřním sporům. K nápravě by ale mohlo dojít rozšířením většinového hlasování. V takovém případě by proces zahájení přístupových rozhovorů nemohla zablokovat menšina ve chvíli, kdy ostatní souhlasí.

Argument nizozemský o možném příchodu albánského organizovaného zločinu a albánských žadatelů o azyl stojí úplně na vodě. Albánie má bezvízový režim s Unií od roku 2010. Kdo z ní chtěl přijít, už dávno přišel. Politické vedení Francie a Nizozemska se ve skutečnosti bojí tlaku populistů a nacionalistů, v čele s Marine Le Penovou a jejími pobratřenci v zahraničí.

Je ho hysterická reakce na zbytečné předsudky, které v konečném důsledku vhánějí země na našich hranicích do hájemství politické i hospodářské konkurence. Rusové nabízejí zbraně a ochranu, Čína peníze, Turecko a země Perského zálivu se snaží šířit vliv náboženský. Za to vše nechtějí nějaké reformy, ale jen náklonnost jednotlivých vlád nebo skupin obyvatel.

Čtěte také

Po vítězství nacionalistické levice čekají Kosovo turbulentní změny

V případě převážně muslimských zemí typu Albánie nebo Kosova si navíc místní mohou říct, že nevypočitatelnost Unie je ve skutečnosti výrazem náboženské nesnášenlivosti. Kola radikalizace se pak mohou opět roztočit. Zahájení přístupových rozhovorů ještě neznamená členství v Unii, jak ukazuje příklad Turecka. Snaží se o vstup už několik desetiletí. Zahájení rozhovorů je další krok v procesu stabilizace našeho blízkého zahraničí.

Vstup zemí západního Balkánu je dlouhodobá zahraničněpolitická priorita České republiky, které se drží i premiér Andrej Babiš. S ním také zbytek Visegrádské skupiny, Rakousko a další země. Bohužel věrolomnost některých členů Evropské unie dopadá na všechny. Výsledkem jsou například předčasné volby v Severní Makedonii. Po zradě Kurdů Spojenými státy zradila Evropská unie kandidátské země. Důsledky takových přešlapů jsou dlouhodobé a nedají se lehce zvrátit.

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

Správně jsme se přidali k Západu, který ale vrší jeden omyl za druhým, z čehož se raduje teď už i naše konkurence. Unijní představitelé i bulharský premiér Bojko Borisov mají pravdu, když mluví o historické chybě odmítnutí zemí, které na rozdíl od Evropské unie splnily svou část dohody.

Autor je komentátor Českého rozhlasu