Thomas Kulidakis: Bulharsko coby Petriho miska české politiky

Volby nás čekají už v říjnu. Jakkoliv by určitě mnoho lidí rádo vidělo podobnost politické kultury naší země s jinými zeměmi na západ nebo sever od českých hranic, je takové vnímání spíše z říše přání inspirovaného myšlenkou.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Nepříliš úspěšné námluvy premiéra Babiše v Bulharsku

Stářím, respektive mládím našeho politického systému, držíme basu s ostatními státy, které příslušely ke studenoválečnému východnímu bloku. V Bulharsku se například vytvořily dvě velké politické síly, pravicově konzervativní bývalého premiéra Bojka Borisova a levicoví socialisté, respektive sociální demokraté. Podobně jako u nás v minulosti dominovaly politické scéně a část veřejnosti získala dojem, že se bezuzdně nejen krade, ale ještě u toho mlaská.

Nová opozice

Postupem času proti nim vyrostly politické síly, které se jasně vymezily vůči symbolům dřívější doby. Stávající těsný vítěz druhých předčasných voleb, zpěvák Slavi Trifonov, založil stranu těžící z podpory části ulice, která obviňovala konzervativní vládu z korupce a jiných nepravostí. Spolu s Trifonovem se dostaly do parlamentu dvě další protestní strany.

Čtěte také

Radko Kubičko: Hrozí po volbách zase nějaký historický pat? Pozměněný volební systém k němu může přispět

Trifonov, o jehož programu víme, že chce hlavně transparentnost a přímou demokracii, se podobá stranám bodujícím stále více u nás. Z minulosti vzpomeňme jen Věci veřejné. Jeho protestní političtí souputníci z menších stran se s ním shodují v tom, proti komu jsou. Proti straně Bojka Borisova i proti ostatním starým strukturám. Pregnantně to vyjádřil samotný Trifonov, který nechce do koalice ani s třetími socialisty, ani se stranou turecké menšiny, protože jsou to prý političtí dinosauři, viní hříchy minulosti.

Politický pat

Poskládat koaliční většinovou vládu se jeví jako nemožné, protože vítěz voleb koalice nechce. I kdyby ale chtěl, dvě protestní strany k součtu nestačí. Vládní strana i socialisté se tak v minulosti ponořili za asistence turecké menšinové strany do vzájemného boje, že jim vyrostla opoziční síla, která se shoduje na tom, co nechce, tedy korupci, méně už na tom, co chce. Podobně také v České republice se rýsuje politický pat, který bude vyžadovat nemalé oběti na všech stranách.

Předvolební koalice nemusí přežít povolební vyjednávání, dosavadní předsedové se mohou vyměnit a vůbec, bude potřeba kreativita, pokud vše dopadne podle předvolebních průzkumů. Bulharsko má ale jednu výhodu. Pevné ústavní termíny, které musí každý dodržet, bez kreativních výkladů. Nezbývá, než si přát, aby procenta vyšla u nás lépe než v Bulharsku, abychom nemuseli vícekrát k volbám se stejným výsledkem. Pokrok by byl, kdyby ať už vyhraje kdokoliv, ostatní se s tím pěkně po demokraticku smířili.

Bulhaři ve volbách zkopírovali rozdělení společnosti, v němž nemá ani jedna strana navrch, což vyústilo v bezzubý udržovací prozatimní kabinet, který v těžkých dobách nemá mandát téměř k ničemu. Pro nás je zajímavé také to, že jestliže se v Bulharsku nesloží vláda, těžký úkol řešit pokračování rozšiřování unie na Balkáně může padnout na naše předsednictví, protože Bulhaři se například nestihnou dohodnout se Severní Makedonií.

Thomas Kulidakis|foto:Ondřej Čihák, Český rozhlas

Nejlepší český výsledek bude, když se budou volit strany, které mají koaliční potenciál i kompletní politický program. Být proti něčemu nestačí, je třeba být i za něco, přičemž přímá demokracie, transparentnost a deklarovaný dobrý úmysl ke komplexnímu vládnutí nestačí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu