Tereza Šimůnková: Americká transgédie

Reaguje tak na sílící hlasy americké veřejnosti, a dlužno říct, že republikánské i demokratické jakbysmet, která se po několika letech zaraženého mlčení začala výrazně ohrazovat proti pronikání takzvaných trans žen, tedy biologických mužů, na místa, kde jsou ženám nepříjemní nebo kde ženy vyloženě ohrožují, ať už fyzicky jako mužští vězni v ženských věznicích, nebo profesionálně.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: ČR vykročila k řešení jedné ze svých lidskoprávních ostud. Nucené kastrace trans* lidí mají skončit

Což je případ ženského sportu, který se v posledním roce a půl bohužel stává odkladištěm druhořadých mužských sportovců s nejasnou identitou, ale touhou vyhrát za každou cenu.

Startovat v mužské nebo ženské kategorii totiž státy dosud dovolovaly sportovcům čistě podle pocitu ve smyslu nedávno upravené české legislativy; že prakticky jakýkoli dospělý muž porazí prakticky jakoukoli dospělou ženu a že tak obloukem vyhodí do koše talent a roky poctivé práce dívek a žen, nikoho odpovědného nedojímalo, anebo dojímalo, ale báli se veřejně ozvat, protože nechtěli být za bigotní transfoby.

Nechali jste nás si ublížit

Do uší bije zejména mlčení salónních feministek, které sice mají jindy plná ústa rovnosti, ale jakmile jde o reálnou eliminaci ženských šancí, respektive žen an sich, je ticho po pěšině.

Čtěte také

Téma trans se strašně bagatelizuje. Přijde mi to jako nějaká infekce ze sociálních sítí, míní sexuoložka Fifková

Lidé ale sbírají odvahu – podobné zákony za narovnání pokřiveného sportovního prostředí byly nyní navíc téměř souběžně přijaty v Severní Karolíně a na celostátní úrovni americkou sněmovnou, jiné americké státy nyní legislativně zabraňují takzvané tranzici náctiletých s neprůstřelným odůvodněním, že kdo ještě nesmí pít alkohol, mít sex a volit, ten by možná ještě mohl pár let počkat, než si nechá uříznout něco, co bude možná později potřebovat.

Již existující data mimochodem ukazují, že většina zranitelných mladých lidí, kteří se na začátku puberty identifikovali jako trans a kteří neprošli změnou pohlaví, dorostou v úplně normální, dalo by se říct učebnicově nudné homosexuály; nehledali jiné pohlaví, ale potřebovali si nechat ustát a uzrát sexuální preference.

Čtěte také

Jiří Procházka: Má veřejnost dostatek informací o tranzici?

Transgenderismus tak navzdory svým chytlavým proklamacím o rovnosti a šancích pro všechny nechává z veřejnosti mizet nejen ženy, ale i gaye a lesby.

Svět je souborem příběhů a příběh, který píšeme o transgenderismu, není výjimkou. Na jednu a tu samou situaci se tak můžeme podívat z několika různých stran. Zatímco jedni vidí v podávání hormonálního koktejlu zmateným pubertálním chlapcům žádoucí pomoc, jiní upozorňují na to, že stejným koktejlem se chemicky kastrují sexuální devianti.

Čtěte také

Lenka Králová: Českému pohledu na trans* osoby nejvíce škodí sexualizace tématu

Snad nic neilustruje náš svět zmatených štěňátek jasněji než dilema, zda je uřezání zdravých prsů čtrnáctileté dívce řezničina, nebo pokrok. Je-li toto pokrok, přátelé, ptejme se, kam kráčíme.

Ostatně, do budoucnosti se můžeme již tak trochu podívat: na YouTube i jinde visí desítky srdceryvných svědectví takzvaných detranziterů, zoufale mladých mužů a žen, kteří se nechali chytit do pasti transgenderové ideologie a teď varují ostatní.

Spojující linka je následující: nepotřebovali jsme operace ani hormony, potřebovali jsme pomoc sami se sebou, protože za naší extrémní trýzní ve skutečnosti nebyla touha stát se někým jiným, ale projít dospíváním a přijmout se tak, jak jsme. A vy, dospělí, jste nás v tom nechali. Nechali jste nás si ublížit. A teď už je pozdě.

Autorka je publicistka