Tereza Brdečková: Hrdina Jafar Panahi

Když jsem začala psát tyto řádky, Jafar Panahi seděl ve vězení. 25 května ho propustili na kauci a na krku mu zůstalo obvinění z protistátní činnosti, tj. z natáčení povolebních demonstrací v Teheránu. Zatkli ho v březnu. Když po třech měsících začal držet protestní hladovku, pustili ho, jelikož týraný slavný filmař je pro diktaturu nebezpečnější než nalomený občan Jafar, který takzvaně na svobodě čeká na vojenský soud. Vím, že tam má lepší vyhlídky než spousta pro svět bezejmenných Íránců, za které nebojují přední filmové hvězdy. Ale jak to už bývá, vězni svědomí vás zajímají mnohem víc, když jste se s nimi osobně setkali.

Jafar Panahi a já jsme zvěčněni na fotografii před restaurací a za námi se tyčí gruzínské kopce. Bylo to na festivalu v Tbilisi roku 2004, kde vyhrál první cenu s filmem Šarlatové zlato – ten rok už as pátou. Jafar tam vypadá jako místní taxikář nebo prodavač ovoce. Přesně jako postavy obyčejných lidí, o kterých vyprávějí jeho filmy, které jsou krásné, směšné, strašné a smutné. Konverzovali jsme tehdy přes tlumočníka.

„Já pamatuju Teherán za šacha,“ řekl Jafar. „To bylo taky hrozný. Je to tam hrozný pořád.“

„A proč tam teda jsi?“ ptala sem se, protože se svou závratnou kariérou může Jafar klidně žít třeba v Paříži ze stipendií, grantů a zasloužené pověsti bojovníka proti iránské totalitě. Upřímně řečeno, dělá to mnoho Iránců v exilu a někteří si své příběhy o pronásledování spíš vybájili. Jafar se zamyslel:

„Ono je to tam tak hrozný, že je to až zajímavý. Čím je to horší, tím je to zajímavější a já bych proto jinde žít nemohl.“

„Ale jak to, že tě tam takové filmy vůbec nechají točit?

„No, já tam znám lidi. Ono to nikdy není tak horký. Musí se mezi tím vším tak nějak prokličkovat.“ Tohle jsem znala a chápala, takhle to u nás chodilo dřív. Ostatně Jafar točil vždycky takříkajíc na export a doma se jeho filmy nepromítaly.

Ze všech jeho filmů mám nejradši právě Šarlatové zlato z roku 2003, protože se svému autorovi podobá. Jeho hrdina, Hossein, je stejně jako Jafar veterán z iránsko irácké války a rozváží na motorce po městě pizzu. Jednou v noci zabrzdí s objednávkou před luxusním domem. Nahoře se v oknech míhají stíny tančících mladých lidí a tu zakázanou zábavu napjatě sleduje několik tajných, kteří mají jednoduchý úkol: sebrat kohokoliv, kdo vychází ven nebo přichází. Před domem se hromadí promrzlí zoufalci.

Ti už zatčení, většinou rodiče těch mladých, bezmocně přihlížejí, jak jejich dcerky a synové vycházejí z domu na ulici a zbytečně se vymlouvají. Hosseina sice nikdo nezatkl, ale zároveň mu zakázali odjet. Peníze za pizzu jsou stejně v tahu, a tak Hossein začne nabízet jídlo zmrzlým rodičům, vyděšeným dětem, a nakonec i té náboženské policii složené z venkovských kluků, které už to taky moc nebaví, protože takhle si svůj hrdinský úkol nepředstavovali.

Nakonec všichni podupávají před domem, klábosí spolu, koukají do oken na tančící nešťastníky, kteří ještě nevědí, co je čeká, žvýkají a je jim trapně. Hossein i Panahi něčím připomínají Švejka: tu hrůzu kolem si svým způsobem užijí a celá jejich bytost i chování dokazuje, že exekuce diktatury je z obrovské části dílem lidské blbosti.

Mimochodem – Panahi nebyl zatčen poprvé. Roku 2001 ho zatkli Američané na letišti v New Yorku,cestou na festival. Bylo to pár týdnů po 9/11,a svět viděl v každém muslimovi Bin Ládina. Vzhledem k tomu, že Jafar rozhodně není elegán a domluví se jen persky a turecky, našel se nějaký uniformovaný chytrák, který ho prohlásí za teroristu, aby měl u šéfa čárku. Jafar tehdy seděl ve vazbě, dokud až ho po mnoha dnech nevysvobodil ředitel newyorského festivalu. Jeho vlastní vládě bylo jeho uvěznění radostí.

Myslím, že Jafar je hrdina. Klidně a bez patosu bojuje za to, co všichni potřebují nejvíc, za obyčejný život, kde vládne heslo žít a nechat žít. Jak to vysvětlí vojenskému soudu, není zatím známo.

Autorka je redaktorka filmová kritička a spisovatelka