Terénní mapa Měsíce dokončena

Podařilo se to vědcům z Californského ústavu technologie v Pasadeně díky tomu, že nashromáždili obrovské množství dat z družice. Ta díky laserovému výškoměru ukazuje útvary lišící se minimálním výškovým rozlišením 1 metru a délkovým rozlišením 50 metrů. S tímto doposud nejjemnějším profilováním měsíčního povrchu se vědcům otevřela okna do výzkumu těch nejmenších „vrásek“ na tváři našeho kosmického souputníka, které vznikly v rozmezí 4 – 0,5 miliardy let, tedy krátce po vzniku Měsíce až do jeho geologické současnosti.

Nejlepší sonda
Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter byla vypuštěna NASA ve spolupráci s Centrem pro letectví a kosmonautiku v Goddardu 18. června 2009. Jde o nejlépe vybavenou družici vyslanou k Měsíci od slavného projektu Apollo. Její cena se vyšplhala přibližně na 500 milionů amerických dolarů, což je v přepočtu asi 9 miliard korun. Už teď je jisté, že nešlo o vyhozené peníze. Hlavním úkolem mise je provést detailní snímkování Měsíce pro budoucí návrat lidské posádky k našemu vesmírnému sousedu.

Na palubě družice se nachází řada přístrojů, mezi něž patří například teleskop studující míru radiace na povrchu Měsíce k určení nejvhodnějšího místa na stavbu budoucích měsíčních základen. Součástí výbavy je i detektor, který má spektrální analýzou vyhledat u lunárních pólů ložiska zamrzlé vody. K vytvoření terénní mapy Měsíce pak posloužil laserový výškoměr, který takřka nonstop získával topografická data o měsíčním povrchu, nad nímž zrovna družice přelétala. Po necelých dvou letech mise zmapovala měsíční povrch celý.

Topografická mapa Měsíce vytvořená sondou Lunar Reconnaissance Orbiter|foto: NASA/ Goddard Space Flight Center

Opravdu drsný Měsíc
Barevné rozložení mapy ukazuje strmost a hrubost měsíčního terénu. Nejhladšími plochami jsou dle očekávání měsíční moře. Ta jsou znázorněna modře. Středně strmé svahy jdou do zelena. Červená pak ukazuje nejstrmější svahy. Vědci dále poukazují na rozložení hrubšího a jemnějšího materiálu uvnitř i vně vybraného kráteru. Při pohledu na relativně mladý kráter obarvený touto barevnou topografickou škálou se těžký terén v něm jeví bíle, zatímco paprsky okolo něj vzniklé vyvržením materiálu při dopadu meteoritu jsou do oranžova.

To znamená, že tento materiál je jemnější než v kráteru, ale v celkovém měřítku ještě stále dost hrubý. Můžete si to představit, jako kdybyste na vál nasypali hrubou mouku, tu pak přesypali vrstvou polohrubé a obě vrstvy zakryli násypem mouky jemné. Na vál pak stačí shora hodit kámen nebo kapku hustší kapaliny z dostatečné výšky. Když prorazí až na spodní vrstvu hrubé mouky, vyvržený materiál bude obsahovat směs všeho, zatímco dno kráteru bude tvořeno nejhrubšími zrny.

Stáří podle vrásek
Vědci dále usuzují z hrubosti i hloubky terénních útvarů, například kráterů, jejich skutečný věk. Starší krátery mají jiný poměr hrubosti vyvrženého materiálu než mladší. Mladší jsou také o něco vystouplejší. Měsíční moře, která jsou v podstatě zaschlou lávou, zase skrývají impaktní (vzniklé dopadem kosmického tělesa) pánve. Při tak jemném mapování terénu se vědcům podaří nejen pánve odhalit, ale také z topograficky příbuzných a lépe viditelných oblastí určit jejich věk. Jednou z nejzajímavějších pánví je přibližně 3 miliardy let stará pánev Orientale. U ní se nyní mohou vědci více zaměřit na jemné rozdíly v materiálu zaschlé lávy ve středové nížině nebo na úlomky hornin vyvržené v okamžiku dopadu obřího meteoritu, který má na svědomí vznik této pozoruhodné oblasti.

Měsíční pánev Orientale|foto: NASA/ Goddard Space Flight Center

Tento kardinální úspěch má pomoci nejen při studiu geologických jevů a historie našeho souputníka, ale také k nalezení vhodného místa na přistání první lidské posádky na Měsíci od roku 1972. Kdy se však dlouho slibovaného návratu na doposud jediné člověkem navštívené mimozemské těleso sluneční soustavy dočkáme, říct nelze.