„Syn musel jít na dvůr a já byl přinucen zbíti jej býkovcem.“ Dokument mapuje excesy divokého odsunu

Některé události té doby, označované dnes jako poválečné excesy, připomíná v repríze pořadu z cyklu Dokument historik Eduard Burget.

Čtěte také

Odsun Němců je naše hnisající rána. Je čas se jí dotknout, aby se začala hojit, vyzývá biskup Přibyl

Po konci druhé světové války došlo v Československu k mnoha násilným činům zaměřeným proti německému civilnímu obyvatelstvu. Toto období, trvající především od května do srpna 1945, se označuje jako tzv. divoký odsun. Jedná se o neslavnou kapitolu z našich moderních dějin.

Někteří novináři postupně přinášeli svědectví o těchto excesech, ale společnost se k nim stavěla různě. Zveřejnili třeba svědeckou výpověď jednoho z mučených občanů České Kamenice Františka Jelínka

Svědectví Františka Jelínka

V neděli 22. 7. 1945 ve 21 hodin a 45 minut na silnici v České Kamenici byl jsem dostižen autem. Auto zastavilo a já byl vyzván, abych si přisedl. Posechl jsem a byl jsem odvezen do Hübelovy vily. Asi po osmiminutovém zdržení byl jsem odvezen do věznice soudu v České Kamenici. V úřední místnosti byli dozorci, partyzáni a pan Mansfeld.

Čtěte také

BONUS: Nebezpečný precedens. Československo promlčelo zločiny odsunu, Německo nakonec volilo jinak

Voják z Hübelovy vily mě přivezl se slovy: „Pane Mansfeld, víte, jak se to dělá?“ Přičemž ukázal na mne a odešel. Mansfeld mi řekl, že je nucen mne zavřít, abych vyndal všechny své věci. To jsem se zcela klidným svědomím učinil, poněvadž jsem si byl vědom své naprosté neviny a domníval jsem se, že jde o omyl, který bude v několika hodinách vysvětlen a já budu zproštěn.

Pak jsem byl odveden do cely. V noci z pondělí na úterý byl jsem vyzván jedním dozorcem, partyzánem, z kterého byl silně cítit alkohol, abych šel s ním do úřední místnosti, kde byl další dozorce, Slovák. Tímto Slovákem jsem byl tázán, zda jsem byl u NSDAP, a když jsem řekl, že ne, dostal jsem takovou facku, že jsem upadl. Musel jsem opět vstát, postavit se před ním opět do pozoru, načež jsem byl bit znova.

Prosil jsem jej na kolenou, abych byl až do vyšetření svého případu ušetřen bití, neboť jsem se vůbec ničím neprovinil. Oni nedbali a řezali mne dále. Jak jsem něco řekl, bili mne tím více pěstí do obličeje a podobně. Pak jsem byl vyzván, abych šel na dvůr, kde jsem si musel lehnout na lavici, načež jsem byl seřezán býkovcem.

Čtěte také

Sudetoněmecký landsmanšaft. Češi a Němci na cestě od nenávisti ke smíření

Pak jsem se musel jít podívat i do cely, ve které byl zavřen můj syn Antonín. Ten si musel svléci košili a ukázat jim, jak byl seřezán. Pak musel jít se mnou na dvůr, lehnout si na lavici, a já byl přinucen zbíti jej býkovcem. Bylo mi též řečeno, že můj syn podepsal v Hübelově vile prohlášení, že jsem byl u NSDAP a on u Hitlerjugend. Což však není pravda, ale nedivil bych se tomu, neboť poměry byly takové, že každý, i já bych podepsal cokoliv, třeba i svůj rozsudek smrti, jen abych unikl tomuto nelidskému trýznění.

Kdykoliv jsem přišel na dvůr, nebo onen dozorce Slovák do cely, byl jsem jím bit, kopnut do břicha, udeřen pěstí do obličeje a podobně. Ve středu dne 25. 7. 1945 byl jsem společně se synem a jinými převezen do koncentračního tábora v Rabštejně. Po obvyklém přijetí do tábora dostal jsem já i můj syn později značku O, Ochrana.

Na základě toho jsem již nebyl dále týrán. Uvězněn jsem byl až do 21. září 1945 bez udání důvodu, proč se tak stalo.

Tzv. amnestijní zákon

K vyšetřování poválečných excesů, ke kterým docházelo především v květnu až červnu 1945, se stavěla česká společnost poněkud diferencovaně. Mnozí zastávali jednoduchý názor, který bychom mohli shrnout do věty: Co se stalo, nedá se již odestát. Staly se sice nepěkné věci, kterých je třeba se napříště vyvarovat, ale to je tak zhruba vše, co se s tím dá dělat.

Čtěte také

Brněnský odsun Němců jako temná skvrna našich dějin? Kolektivní vina je vždycky špatně, říká historik

Postupně však tlak na vyšetřování poválečných přehmatů sílil. Mnozí novináři naléhali na urychlené řešení dlouhotrvajících zajišťovacích vazeb, v nichž bez řádného vyšetření setrvávalo stále velké množství lidí, aniž by bylo přesně známo jejich skutečné provinění. Liknavost úřadů při vyšetřování poválečných excesů zapříčinila i nemožnost identifikovat a postihnout konkrétní aktéry.

Pokud však přeci jen došlo ke konkrétnímu vyšetřování, naráželo se poměrně často na překážky osobního rázu, případně propletence skupinových zájmů. Vše de facto završilo přijetí zákona číslo 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jenž byl schválen parlamentem 8. června 1946.

Doslova se v něm uvádělo: Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.

Poslechněte si celé Návraty časem, kde historik Eduard Burget rozebírá další svědectví z doby tzv. divokého odsunu i postoj tehdejší společnosti.