Tajemství zlatého věku mandolíny

Stradivariho housle jsou slavnější a zcela jistě i dražší. Mandolíny vyráběné v druhé polovině 18. století neapolskými loutnaři však sehrály významnější roli ve vývoji hudby. Díky vyklenutějšímu tvaru rezonovaly mnohem lépe než jiné nástroje a jejich zvuk učaroval řadě slavných hudebníků. Skládal pro ně italský velikán Giuseppe Verdi, ale třeba i Ludwig van Beethoven.

Průkopníky ve výrobě nového typu mandolíny byla loutnařská rodina Vinacciů. Jejich nástroji se inspirovaly další významné loutnařské rodiny, jako byli Filanové, Frabricatoreové nebo Gaglianové.

Neapolští loutnaři si svá tajemství žárlivě střežili. Receptury laků a technik používaných k nákladnému zdobení se dědily z otce na syna po několika staletí, ale nakonec upadly v zapomnění. Z něj je vyzvedli italští vědci pod vedením restaurátora Tommasa Rovetty z Universitá degli Studi di Pavia. Vědci dostali jedinečnou příležitost prostudovat pomocí nejmodernějších metod nástroje z produkce nejvýznamnějších neapolských loutnařských rodin z druhé poloviny 18. století, jež je považována za „zlatý věk“ mandolín. Nástroje zapůjčilo římské Museo Nazionale degli Strumenti Musicali i soukromí sběratelé.

Vzhledem k ceně nástrojů, měli vědci povoleno odebrat z každého nástroje jen mikroskopické vzorky. I to stačilo k odhalení tajů, jež si rody výrobců neapolských mandolín úzkostlivě střežily po celé generace. Ukázalo se, že velmi podobných efektů dosahovali loutnaři různými triky.

Ukázka nástrojů ze zlatého věku neapolských mandolín. Nástroje z produkce rodin Filanových (a), Vinacciových (b), Fabricatoreových (c) a Gaglianových|foto: Tommaso Rovetta

„V případě mandolín neznámého původu lze naše výsledky použít k tomu, abychom zjistili, kým byl nástroj vyroben. To má zásadní význam pro jeho určení jeho historické hodnoty i ceny vyjádřenou v penězích,“ říká Tommaso Rovetta.

Pro zdobení okraje ozvučného otvoru používali výrobci mandolín perleť, slonovinu, kost nebo rohovinu. Tyto materiály zasazovaly do speciální pryskyřice, kterou si každá dílna míchala podle vlastního receptu. Nástroje byly lakovány šelakem – přírodní živicí produkovanou červcem lakovým žijícím v jihovýchodní Asii. Jak ale uvádí Rovetta a jeho spolupracovníci ve studii publikované ve vědeckém časopise Applied Physics A – Materials Science and Processing, loutnařské rodiny přidávaly do šelaku speciální přísady. Například lak mandolín z produkce rodiny Farbricatoreových obsahuje minerály pocházející z lávy sopky Vesuvu. Nejsložitější recepturu měla rodiny Vinacciových. V jejich lacích se k velkému překvapení vědců našly i křemičité schránky jednobuněčných řas rozsivek.

„Předpokládáme, že mistři předávali svá tajemství žákům, ale nikam si je nezapisovali a nakonec si je brali s sebou do hrobu,“ říká Tommaso Rovetta. „Doufáme, že odhalením starých receptur budeme inspirovat i dnešní výrobce hudebních nástrojů.“

Zdroj: Applied Physics A – Materials Science and Processing, Phys.Org, Museo Nazionale degli Strumenti Musicali, Il Laboratorio Arvedi del Museo del Violino