Svoboda má mnoho různých forem

Dobrá, aniž bych se chtěl míchat do sporu, v němž jsem stejným laikem jako pak prezident, rád bych se zamyslel nad tím pojmem svoboda, kde tak docela laikem nejsem. Poznal jsem totiž dost důkladně různé formy nesvobody, včetně té téměř absolutní. Abychom si rozuměli - takovou absolutní nesvobodou je vězeňská kobka, kde zcela osamocenému vězni je upíráno jídlo a světlo s případným dalším mučením fyzickým a psychickým. Troufám si tvrdit, že všechny další i ty nejrůznorodější druhy kriminálu jsou už o něco svobodnější, zatímco naopak, když je vězeň propuštěn třeba do totalitního režimu, rychle si uvědomí, že ani pak nemá svobodu úplnou.

Pokud lze věřit vyprávění někdejšího Klausova blízkého přítele Tomáše Ježka, jak je zaznamenal Petr Husák v knize "Budování kapitalismu v Čechách", Václav Klaus se bál vězení přímo fobicky, proto samozřejmě nepodepsal Chartu 77 a jiné disidentské dokumenty, neboť prý by ztrátu svobody nepřežil. Plně tomu rozumím, sám jsem to zažil a bál jsem se stejně - před zavřením jako po propuštění. Pamatuji dokonce na úlevný pocit z toho strachu, když mě jednou konečně chytli a zavřeli. Pan prezident byl buď opatrnější nebo měl větší štěstí, takže tu zkušenost s více či méně absolutní nesvobodou nemá. I tak plně věřím, že by se nikdy nepokusil zneužít svého vysokého postavení, aby pomáhal komukoliv, kdo by zde chtěl nějakou novou nesvobodu zavádět.

Jenže ono s pojmem svoboda je to podobné jako s pojmem pravda. Kromě jejich zcela nesporných atributů, je zde i velká část koláčů s těmito názvy, z nichž se dá takříkajíc nenápadně uždibovat. To se zpravidla nejdříve projeví na svobodě slova. I za krásné první republiky vycházely noviny občas s bílými vycenzurovanými plochami. Ale to bylo víc ze strachu před Německem, jehož pražský vyslanec si často stěžoval na to, co se u nás píše o jeho hitlerovské říši. Jenže v neúctě ke svobodě slova se trochu namočil i Václav Klaus. Ani ne tak, když spíše žertem řekl, že novináři jsou největšími nepřáteli lidstva. Nebezpečnější je jeho už dlouho hlásané přesvědčení, že jeden z kanálů České televize - a dovedeme si představit, který by to byl - by měl podstoupit privatizaci. Je nasnadě, co by to udělalo s dosavadními kvalitními pořady přispívajícími k obohacení svobody informací - zejména o nedávné minulosti. Nutno však přiznat, že Klausova nechuť ke svobodným mediím zdaleka nedosahuje stupně jeho podivného politického přítele a souputníka Miloše Zemana, za nímž minulý týden zajel určitě z jiného důvodu než který byl přiškrcením svobody informací o té schůzce úředně oznámen. Nebylo mu dokonce zřejmě zatěžko, že si tam potřásl rukou i s bývalým komunistickým aparátčíkem a člověkem tak "svobodomyslným" jako je Miroslav Šlouf, do jehož gesce kdysi spadal i dokument tak bolševicky a desinformativně stylizovaný jako byl pamflet "Olovo".

Setkal jsem se s Václavem Klausem jen jednou jako člen malé skupinky novinářů někdy v polovině devadesátých let, když byl předsedou vlády. Zeptal jsem se ho na věc, o níž jsem tenkrát vůbec netušil, jak je důležitá. Ta moje otázka zněla: "Pane premiére, a proč neprivatizujete banky?" Václav Klaus na rozdíl ode mne dobře věděl, jak klíčová je to otázka, a odpověděl mi takto: "A jé, vy jste zase dneska četl něco v novinách..." A díval se na mne tak jako by byl býval odpověděl. V hluboké úctě k vysokému ústavnímu činiteli jsem se dál neptal, ale vždycky jsem si na to vzpomněl, když jsem pak mnohokrát viděl, jak Václav Klaus tu více tu méně uhýbá přímým odpovědím a tím dost závažně porušuje svobodu informací.

Pokud jde o tu svobodu v souvislosti se snahami k ochraně klimatu, Václavu Klausovi jde zřejmě o jeho bytostně zafixovanou svobodu trhu, tedy svobodu výroby a spotřeby. Dost zřetelné výsledky této příliš naddimenzované dílčí svobody můžeme částečně pozorovat i u nás. Sám pražský magistrát v rukou Občanské demokratické strany už nahlíží, že takhle to s trvalou svobodou automobilistů dál nejde a tu svobodu možná začne omezovat po londýnském vzoru mýtným nebo třeba ještě drastičtějšími prostředky. A co teprve asi se světem udělá svobodný rozvoj miliardy Číňanů? A na druhé straně zase nelze pominout základní životní svobody obyvatel těch ostrůvků, jimž globální oteplování hrozí zkázou. Ať už to řekl kdokoliv, je nutné panu prezidentovi i při jeho inteligenci připomenout známý výrok, že svoboda jednotlivce může jít jen tak daleko, dokud neohrožuje svobodu druhých. Snad i na to bude Václav Klaus v Americe pamatovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .