Studentský protest
Studentský Týden neklidu začal natřásáním oslíka, ze kterého nevypadly žádné peníze, a skončil rozřezáním nadživotního papírového prasátka, vlastně prasete, které se ukázalo být doopravdy prázdné, a dokonce vnitřně zadlužené. Zřejmě nejrozsáhlejší studentský protest od listopadu osmdesát devět byl jistě míněn vážně, ale realizován byl rozpustile.
Nejen turisté a chodci, ale dokonce i politikové, které studenti činí odpovědnými za neutěšený stav českého školství, se při pohledu na demonstranty usmívali. V mladých lidech, kteří mají zájem o vzdělání a kterým leží na srdci prestiž a ohodnocení jejich pedagogů, nelze vidět nepřátele a inteligentní protest, který apeluje na zdravý rozum, má svou váhu. Už tím, že se liší od nátlakových akcí různých skupin nespokojených zaměstnanců. Studenti, kteří se plavili v loďkách po Vltavě s transparentem "Topící se školství táhne národ ke dnu", představují za situace, kdy u nás není politické strany, která by ve svém programu nezmiňovala školství jako prioritu, stejně vážný problém, jako když se železničáři rozhodnou zastavit vlaky. A psychologicky je pro politiky dialog s demonstranty, kteří požívají sympatií veřejnosti, obtížnější než vyrovnat se s radikály, kteří likvidují výlohy.
Otočit se zády k požadavkům studentů by znamenalo otočit se zády k budoucnosti. Je totiž jasné, že pokud má hrát Česká republika důstojnou roli v integrované Evropě, může to být pouze díky mladým lidem, kteří se včera pozastavovali nad chybějícími učebnicemi, laboratorními přístroji, či vypálenými žárovkami, a které uráží bída jejich učitelů. Stát, který se rozhodne ignorovat své studenty, docílí toho, že je ztratí. Český student nemá důvod převracet a zapalovat auta či obsadit ministerstvo financí. Jeho síla spočívá v tom, že si může jednoduše sbalit kufr.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.