Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Lidé tu nepřicházejí o práci, protože by byli špatní a dokonce ani proto, že by dělali špatné věci na špatné místě. O práci tu dnes přicházejí i ti nejlepší, kteří dělají to, na co jsme byli my Češi vždy a po právu hrdí. Mám tady na mysli naše skláře, protože panebože už co jiného máme, než naše české sklo. Český křišťál, z něhož jsou lustry v emírských palácích a prezidentských sálech po celém světě a není to, jak to občas bývá, žádná nadsázka. Lidé, co tohle nádherné české sklo umějí dělat, přicházejí o práci, jejich sklárny se zavírají a likvidují - a nám jakoby to bylo jedno. Počet komentářů jestli jedné partaji bude šéfovat Topolánek nebo Bém jde do desítek, ale to, že se tady ocitli na dlažbě naši čeští skláři, to je každému úplně putna. Však ono na vás holenkové dojde, chce se mi říci, protože krach skláren a jejich likvidace jsou jen předehrou před dalšími děsu plnými věcmi.

Nevím jestli to vůbec víte, ale od počátku prosince stojí Tatra Kopřivnice, kuponovou privatizací a mizerným managementem těžce zkoušená továrna, která to ale všechno přežila a dnes dělá zase špičkové náklaďáky, které by nevyhrávají jen soutěže Paříž-Dakar, ale i velké mezinárodní tendry. V Kopřivnici, kde vyrábějí auta už víc než století a kde v tamním muzeum mají první v uvozovkách české auto značky President, jsou poprvé od listopadu 1989 slušní šéfové. Šéfové, kteří z fabriky nejen berou peníze, ale také do ní peníze dávají, starají se o vývoj, prodej, prostě tak jak to má být. Přesto Tatra Kopřivnice stojí a bude stát nejméně do konce roku a nikdo neví, co po Novém roce bude. Lidé, co tam pracovali, říkají, že přežít šlo všechno, i ti nejhorší tuneláři, ale co bude teď opravdu, ale opravdu netuší a mají strach.

Propouští se ve Škodovce v Mladé Boleslavi, zatím se vyhazují Slováci, Poláci a Ukrajinci, nebo se to alespoň tak píše, aby Češi nepropadali panice, protože pokud začne ve velkém vyhazovat mladoboleslavská škodovka, tak to opravdu už trochu na paniku je. Nebo spíše na to, aby byl člověk na takovou situaci připraven, naučil se s ní počítat a v tom podvědomí také žít. Já osobně si to nedovedu představit, protože poslední rok jsem vstával v šest a usínal po půlnoci, abych stihl všechnu tu práci, kterou po mě někdo chtěl a nebo lépe řečeno, s níž jsem se leckomu vnutil. Nedovedu si představit, že nastane doba, kdy najednou tu práci po mě nikdo chtít nebude. Nebo, že se sem do Prahy přenesou zvyky, o nichž mi vyprávěli přátelé v Berlíně, kde když máte po škole a hledáte práci, tak berete zavděk i místy, kde pracujete zadarmo. A o ta místa je prý dokonce sháňka a není lehké je získat. A to už tam trvá dlouhých dvacet let.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Berlín přitom není žádné smutné město. Naopak má jistý nadhled, na německé poměry neuvěřitelně skvělé ceny a pokud jde o tamní bary, tak to jak se v nich až do rána popíjí a baví, nemá nikde ve střední Evropě obdoby. Praha oproti Berlínu má ale tu nevýhodu, že nemá žádné bohatší Západní Německo, které by za ní zaplatilo útratu, naopak tak trochu živí zbytek Česka. Takže když bude už i v Praze špatně, tak někde v Ostravě, v Ústí, nebo v Rumburku už bude opravdu ouvej. Radit, co s tím, jak se chovat v té době, která se na nás řítí, je opravdu těžké.

Poradit můžu snad jen jedinou věc, kterou jsem se naučil ani nevím od koho. Za každou práci, kterou mi někdo dá a navíc dokonce zaplatí, jsem i dobách dobrých byl zvyklý poděkovat. Protože práce, navíc ta, která vás baví, je dar, za nějž bychom měli děkovat každý den. A tak i já vám, moji milí a vážení posluchači, za tuto práci děkuji. A přeji veselou mysl i v té rozbouřené době, která nás všechny čeká a asi nemine.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .