Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Hovořím o ňadrech, ňadrech Angely Merkelové, která se objevila na první stránce polského týdeníku Wprost. A pod těmi ňadry dvě polská šedovlasá dvojčata, Lech a Jaroslaw, vše doplněné všeříkajícím titulkem "Macecha Evropy".

Zažil jsem v česko-německých, nebo ve slovensko-maďarských vztazích mnohé. Nezapomněl jsem ani (na rozdíl od některých, kteří by se rádi tvářili, že to nikdy nebylo) na předvolební plakáty ODS, které se ztvárňovaly, že Česku hrozí při vstupu do Evropské unie nový Mnichov.

Pamatuji si dokonce ještě sládkovce, jediné české nacionální fašisty, kteří se po roce 1989 dostali do českého parlamentu. Ale, že by to došlo v česko-německých vztazích tak daleko, jako to došlo v těch polsko-německých, na to si opravdu nepamatuji.

Ono je to trochu dáno tím, že my Češi Němce jako národ vlastně ani tak moc nezajímáme. Jsme příliš malí, máme příliš malé ambice a nebýt sudetských Němců, kteří nemají s Německem vlastně nic společného, tak se s námi není o čem bavit ani hádat.

Hranice mezi námi jsou tisíciletým českým královstvím celkem jasně dány a kdo by pochyboval, tomu stačí pohlédnout na ty naše krásné, velmi funkční pohraniční hory.

Vždy jsme tak nějak trochu byli součástí německého světa, ale nikdy jsme k němu úplně nepatřili. Dnes je tomu podobně - německé firmy na nás ve svých filiálkách v Česku vydělávají. A my vcelku spokojení, si vyděláváme v oněch filiálkách. Němečtí zaměstnavatelé jsou solidní, schopní, ale zase nijak zvlášť srdeční a rozdávační, takoví studení, korektní Němci. Daří se jim a díky tomu se daří i nám. Samozřejmě, lze si klást otázku, co bude, až se jim dařit přestane. Ale kdo by si ji kladl, v tak skvělých časech, že?

Trochu jiné než s Němci je to s jejich alpskou odnoží, tedy Rakušany. Pro ty jsme my Češi problém, kterým se zabývají, které hněte, pro ty jsme konkurencí, soupeřem, ba dokonce hrozbou. Když ničím jiným, tak alespoň tím naších věčně porouchaným Temelínem.

To víte, ta naše krásná monarchie, kterou jsme my Češi a rakouští Němci společným úsilím nakonec rozbili, se jen tak zapomenut nedá. Je to jako v rodině, kde se po hádce zapálí společný dům a na věky se pak řeší, kdo že to vlastně ten dům zapálil.

Rakušany navíc hnětou a hníst nepřestanou sudetští Němci, kteří byli a jsou Němci rakouskými. Troufám si tvrdit, že je v tom u Rakušanů i kus špatného svědomí, které vůči nim mají. Když jsme je totiž po válce vyháněli, bylo vcelku logické a správné, aby skončili v Rakousku. Jenže ouha, Rakousko je nechtělo a tak je nešťastní spojenci, kterým se v prvních letech po válce hýbala celá Evropa, usídlili v Německu. Především v Bavorsku, připomínajícím Rakousko ze všech koutů Německa nejvíce.

A byť tedy s Rakušany toho máme na vyřizování tolik, monarchií počínaje a Temelínem zdaleka nekonče, přesto si nevzpomínám, že bych na nějaké obálce rakouského týdeníku zahlédl neoblečeného Václava Klause, či v tisku českém polosvlečeného Alfreda Gusenbauera. Ano, rakouský bulvární deník Krone už na českém Temelínu a palcových titulcích o něm vydělal slušné peníze, ale to je Temelín. Jedna elektrárna, nikoli Češi jako národ.

To na novinářské frontě německo-polské už létají pořádné šrapnely hodně dlouho a z obou stran. Tím prvním, který tak trochu předznamenával, že to mezi Varšavou a Berlínem půjde do kytek, byla obálka, na níž šéfka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová jela na tehdejším kancléři Gerhardu Schröderovi. Oba ve slušivých nacistických oblečcích a opět v týdeníku Wprost. Ale aby to nebylo jen na Polácích, týden nebo dva před polonahou Merkelovou byla na obálce týdeniku Der Spiegel polská premiérsko-prezidentská dvojčata, sedící na kancléřce jak na koníčku. A bulvární deník Bild zase nazval Kaczynské skřety. No taky je nemám rád, ale tohle opravdu snad trochu moc. Když jsem odjížděl do Berlína a na polsko-německé pomezí, někteří kolegové mi doporučovali, vzít si sebou neprůstřelnou vestu. Takže nakonec zpráva i pro ně. Na polsko-německé hranici se zatím nestřílí. A svá odhalená virtuální ňadra přešla kancléřka Merkelová s úsměvem. Jak se na první dámu Evropy sluší a patří. Hezký den z Berlína.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .