Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Píšu vám to z malajské Melaky, místa, které bývalo nejvýznamnějším přístavem v celé jihovýchodní Asii. A důvodem k tomuto zamyšlení byla chodba místního muzea, kde stojí čtyři sochy. Portugalce, Holanďana, Brita a Japonce. Když si Malajci nedávají pozor, tak mluví o všech jako o okupantech. Nám z Evropy okupací přijde jen ta japonská, ze všech nejkratší, v letech 1943 až 1945. Pro Malajce, i když vám to takhle neřeknou (vědí, že jste s Evropy) byla druhá světová válka válkou mezi dvěma okupanty. Válkou, která se odehrávala na jejich území.

Odsud, z průlivu spojujícího východ Asie s jejím západoasijským "evropským polostrovem", z průlivu, kde je dodnes nejsilnější lodní provoz na světě, také vidíte, že kolonie a kolonisté nemusí přicházet jen od nás z Evropy. Byli jsme ve čtvrtek večer v restauraci potomků čínských kolonizátorů, kteří sem přišli ještě před Portugalci, když se za místního sultána provdala čínská princezna.

Zatímco Portugalci, Holanďané a Britové, o Japoncích nemluvě, už tu nejsou, potomci čínských kolonistů, podle legendy původního doprovodu čínské princezny, žijí v Melace dál. A Číňanů je dnes v Malajsii skoro čtvrtina a kdyby se býval "čínský" Singapur od Malajsie neoddělil, tak by tu Číňané měli většinu.

To, co tady po nás Evropanech zbylo, je pár koloniálních budov, kostelů, hřbitovy s náhrobky. A po Britech navíc to, že se tady pořád ještě jezdí vlevo a každý vzdělanější Malajec aspoň trochu anglicky mluví. Taky jsme neodešli všichni, o čemž svědčí školní zájezd, který v poledním parnu odpočíval pod rozkošatělým stromem na hlavním melackém náměstí. Dětem bylo tak kolem deseti, všechny evropsky bílé a učitelky byste na Angličanky odhadli z půl kilometru. Děti si kreslily do sešitů obrázek malackého protestantského kostela postaveného k stému výročí "holandské okupace", jak se tady tomu říká.

Jeden místní pár si chtěl děti vyfotit, ale byl učitelkami tvrdě odehnán. Přesto jsem se o chvíli později odvážil zeptat, odkud že jsou - protože jako školní zájezd z jedenáct tisíc kilometrů vzdálené Evropy mi to přece jen přišlo divné. "Jsme ze Singapuru," odpověděla říznou oxfordskou angličtinou mohutná učitelka. Takže všichni jsme ještě neodešli. A také jsme neodešli ještě odevšad. Před pár dny to ilustroval jeden český týdeník, když otiskl mapu, kde všude na světě je Evropská unie. Flíčky a tečky ostrovů a zemiček se táhnou ještě pořád po celém planetě. Ale už to je to jen pár drobků z koloniální hostiny, která před půl stoletím skončila.

Také jsme měli mít svoji kolonii, po Německu Masarykovi nabízeli tuším africké Togo. Někde jsem četl větu, že pan prezident byl tak moudrý, že nabídku odmítl. Já mu to mám pořád trochu za zlé, protože to z nás mohlo udělat ty "pravé Evropany", protože každý slušný evropský národ nějakou tu kolonii aspoň chvíli měl.

Ale na druhé straně chápu, že jsme jako Češi měli za První republiky dost práce s kolonizací pomaďarštěného Slovenska. A s tím zvláštním kouskem Evropy, jež na nás v rámci porcování Uher vybyl pod názvem Podkarpatská Rus, nebo Zakarpatská Ukrajina, chcete-li.

Myslím, že i to nás Čechy jednou provždy změnilo, tedy doufám. Změnilo aspoň tak, že jsme schopni si uvědomit, že svět nekončí Šumavou a Beskydy. A když se budete chtít trochu vžít do dnešní kůže Britů v Malajsii nebo Francouzů v Alžíru, vydejte se do Mukačeva, nebo aspoň do Bratislavy. A napadlo vás někdy, že možná není náhodné, že dnes s námi v Česku žijí tak v klidu statisíce Slováků a Ukrajinců, tak přirozeně, jako v Británii Indové, Pákistánci a ve Francii třeba Tunisané.

Takže nejsme tak úplně jiní Evropané. Od Britů, Francouzů nebo Španělů se naše zkušenost se světem liší jenom tak, jak se liší Zakarpatská Ukrajina od Malajsie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .