Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Titulkem, který odpovídal obsahu a ten obsah byl o tom, že nás Čechy sovětští vojáci v květnu 1945 neokupovali, ale osvobodili. O den později vyšel na první stránce Lidových novin úhel pohledu mého česko-polského kolegy Macieje Ruczaje s titulkem "Konec mýtu osvobození" - nebo tak nějak. Ačkoli s Maciejem Ruczajem mnohokrát nesouhlasím, nenašel jsem tentokrát (alespoň v té části článku, která byla na první straně) větu, ba dokonce ani slovo, které bych býval sám nepodepsal. A celé to bylo o tom, že hned za Rudou armádou přišly do Polska jednotky KGB a to osvobození se i pro Poláky změnilo v novou okupaci. Má pravdu, změnilo, řekl jsem si a odcházel v klidu z redakce domů.

Od té doby mi to leží v hlavě a proto vám to tady teď i říkám. Doufám, že ten problém není ve mně, byť jak tvrdí můj otec, dělíme vlastně jen na větší a menší blázny. Ale v tomto případě bych opravdu neviděl hlavní potíž v mé mírně narušené psychice, ale prostě v dějinách. Dějiny už takové jsou. Jsou všechno jiné, jen ne černobílé. Jaké by ostatně měly být, když je to soubor životů. Podle toho, jak jsou ty dějiny velké, nebo zase malé, je těch životů deset, nebo deset tisíc, či třeba sto miliónů. U dějin celosvětových a moderních už dokonce miliardy.

A nejde jenom o tuto černobílost. Jedná se zde také o to, že dějiny se podobají těm nejroztodivnějším pískovcovým skalám, které při pohledu z jakéhokoli jiného úhlu (než z toho, z něhož se my sami na ně díváme) připomínají úplně, ale úplně něco jiného. No a že se dějiny ještě mění v čase, a to někdy zcela, o tom vám snad ani nemusím nic říkat. Mnoho z vás, nebo možná každý, jste to už zažil. Nějakého starého Němce, který se s vámi dá v Chorvatsku u moře do řeči a říká, že v Praze žil a bylo tam moc krásně. No a pak z něj jen tak na okraj vypadne, že to bylo za války a on sám byl v lepším případě u wehrmachtu. V tom horším, kdo ví u čeho.

Já osobně mám ještě víc podobných zážitků s Rusy. Lépe řečeno sověty, protože mezi nimi byla spousta Gruzínců, Ázerbájdžánců, Arménů, nebo Ukrajinců. Byli ve věku mého otce a na Prahu a na Česko vzpomínali se stejnou láskou, jako oni zmínění, o generaci starší, Němci. Do Prahy přijeli ti sověti velmi podivným dopravním prostředkem s názvem tank. A přijeli 21. srpna 1968, necelý měsíc po mých prvních narozeninách.

To nic neměnilo na tom, jak nadšeně mi o Praze, nebo o Česku vyprávěli. Většinou jsem je nechával být a pouze jsem usmál. Jenom, když k tomu dodali, že nás v tom srpnu 1968 "osvobozovali", tak to už nešlo. A já se jim snažil vysvětlit, že nás tehdy neosvobodili, ale okupovali. Na dvacet let, tedy polovinu mého dosavadního života.

Část z nich, sovětských tankistů srpna 1968, to pochopila. Ale část to asi nechápe dodnes. Oni tu historii totiž vidí po svém a vidí ji úplně jinak. Úplně jinak vidí květen 1945, který já nakonec nazval "osvobozením", pan Vladimír Bystrov. Léta píše a připomíná tisíce Rusů, kteří tu našli za Masaryka nový domov. A když Stalin v květnu 1945 Čechy osvobodil od nacismu, tyto Rusy pozatýkal, naložil do vagonů a když rovnou nepopravil, tak odvezl na Sibiř. Pan Bystrov má ve svém pohledu pravdu, tak jako mají pravdu ženy znásilněné v tom květnu Rudoarmějci a nebyly to všechno Němky. A vysvětlete sestře kluka, co padl na pražských barikádách devátého května, že druhá světová válka skončila osmého. A ruské ženě, která ztratila na frontě dva bratry a otce, že někdo může květen 1945 neslavit jako osvobození a nebýt přitom ani Němec, ani Ital a dokonce ani Rakušan. Historie, život, ani my lidé nejsme černobílí. Naštěstí, dodejme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .