Strach z důchodové reformy

20. listopad 2000

Za „mašinku pro důchodce“ označují analytici vládní rozpočet, ve kterém prakticky zbývá místo už jen pro tzv. mandatorní, tedy ze zákona povinné výdaje. Jejich lví podíl tvoří právě důchody, zvyšované automaticky pokaždé, když růst cen přesáhne pěti procent. Vhledem k demografickému vývoji v ČR se dá snadno spočítat, že takový systém musí v dohledné době zkolabovat.

Nepřekvapuje tedy, že se o tomto tématu v ČR v posledních týdnech a měsících často diskutuje. Což ovšem neznamená, že by se snad doopravdy uvažovalo o skutečných reformách. I bývalý ministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák, jeden z hlavních protagonistů této veřejní debaty, většinou signalizuje, že mu ani tak nejde o strukturální změnu, jako o radikální omezení předčasných odchodů do penze a o rychlejší zvedání hranice důchodového věku.

Ta se podle současných plánů zvyšuje postupně tak, aby v roce 2007 dosáhla 62 let u mužů a 61 let u bezdětných žen. Volák navrhuje v obou případech věkovou hranici obvyklou v západní Evropě, tedy 65 let.

Jak by to vypadalo v praxi, je ovšem otázka: předčasné odchody do penze slouží toho času v podstatě všude v Evropě k vylepšení bilance nezaměstnanosti. Kdo přijde o místo na sklonku svého pracovního života, nemá zpravidla šanci dostat nové a je v podstatě jen administrativně-politickou otázkou, v které kolonce jej stát bude nadále evidovat: zda jako nezaměstnaného, nebo jako předčasného důchodce.

Že si ovšem ČR může navzdory tomu zatím dovolit neuvažovat o zásadní reformě penzijního systému, má ovšem příčinu naprosto pragmatickou: státní penze tady totiž činí pouze 45 procent průměrného výdělku nejlepších pěti pracovních let za poslední desetiletí individuálního pracovního života.

V sousedním Polsku je to 60 procent - i když s horním stropem dvou a půl násobku průměrného výdělku. Negativní bilance v důchodové pokladně vzrůstá za takových okolností ovšem podstatně dramatičtěji a s ní stoupá i ochota k reformě: tak trochu podle starého Engelsova hesla o svobodě jako „ poznané nutnosti“.

Nejen někteří čeští liberálové, nýbrž i státní úředníci v sousedních postkomunistických zemích považovali v této souvislosti za fascinující zkušenosti z Chile: tam byli před necelými dvaceti lety zaměstnanci donuceni zákonem ukládat si 10 procent svých platů a mezd na individuálních kontech soukromých penzijních fondů, které hospodaří pod přísným dohledem státu tak, aby maximaliziovaly zisky při zachování přijatelné míry rizika.

Pokud je možno brát zprávy z této latinskoamerické země za bernou minci, zhodnotili Chilané v průměru své starobní důchody ročně o 11 procent, ušetřili své zaměstnavatele růstu mzdových nákladů a dopomohli svému hospodářství k relativně rozvinutému kapitálovému trhu.

Přesto se ve střední Evropě zatím nikdo neodvážil státní oporu v důchodovém pojištění zcela opustit. První krok učinili v roce 1998 Maďaři, když vytvořili možnost odvody do důchodového pojištění rozdělit: větší část odvodů zaměstnanců i zaměstnavatelů plyne i nadále do státní pokladny, menší ale smějí Maďaři střádat v penzijních fondech, a to povinně, pokud začali pracovat teprve v roce 1998 a nebyli starší 42ti let.

Všichni ostatní si směli vybrat. Novou možnost využilo v prvním roce jen asi 850 000 maďarských pracujících, což odborníci odůvodňovali také tím, že lidé neměli k disposici dostatek informací. Přesto se záhy ukázalo, že peníze střádané ve fondech ve státním důchodovém pojištění zoufale chybějí.

Původní plány maďarské vlády postupně zvyšovat procentuální podíl soukromě ukládaných penzijních odvodů byl tedy zatím uložen k ledu.

Od letošního roku se nicméně do obdobného experimentu pustilo také Polsko: do třiceti let si zaměstnanci museli vybrat některý ze soukromých penzijních fondů povinně, do 50ti let měli možnost volby. V principu platilo, že čím více pracovních let má zaměstnanec teoreticky před sebou, tím spíš se mu střádání části odvodů v soukromém fondu vyplatí.

Diskriminovány tak byly ovšem automaticky ženy, které chodí v Polsku do důchodu v průměru o pět let dřív než muži, totiž v 60ti letech. Střádaly nicméně motivuje například skutečnost, že v případě úmrtí lze našetřenou sumu na individuálním účtu samozřejmě dědit.

Sousední Slovensko založilo sice zatím jen zvláštní důchodovou pojišťovnu, o níž se uvažuje také v ČR, na rozdíl od Prahy se ale chystá rychle vykročit stejným směrem, jako Polsko a Maďarsko.

Dokonce s cílem naprosto vyeliminovat státní podíl na důchodovém zabezpečení ve prospěch soukromých fondů, a to v průběhu nadcházejícího desetiletí. Příklad Maďarska nicméně signalizuje, že chilská inspirace má ve střední Evropě své meze. Nové cesty se přesto budou muset jednou vyzkoušet i v ČR.

Spustit audio

Více z pořadu