Stárek Čuňas: Studentům říkám, aby si nenechali sáhnout na svobodu internetu. Jinak prohráli
Prošel undergroundem i normalizační šikanou. Stal se symbolem svobody, po revoluci pomáhal stavět polistopadovou kontrarozvědku a dnes historicky mapuje komunismus a jeho dopady. „Svoboda je entita, bez které se nedá být,“ je přesvědčený František Stárek zvaný Čuňas, kterému se 28. října na návrh vlády dostane uznání v podobě generálské hodnosti.
„Václav Havel mě v roce mých 50. narozenin chtěl povýšit na generála, ovšem tehdy byl předsedou vlády Vladimír Špidla (tehdy ČSSD) a ten mě povýšit na generála nechtěl,“ vzpomíná Stárek. „Myslím si, že nyní trochu taky pomohlo, že jsem v současné chvíli předsedou nezávislého orgánu Poslanecké sněmovny pro kontrolu všech tajných služeb.“
Čtěte také
Ve správné fungování kontrarozvědky dnes vkládá velikou důvěru. Podle něj stojí na lidech, kteří mají dlouhé roky zkušeností a fungují dostatečně stabilně, aby odolaly politickému tlaku.
„Lidi v tajných službách znám, protože jsem s nimi 17 let pracoval. Pracují komplexněji, než aby je předvolební období vykolejilo z jejich normální činnosti,“ věří předseda výboru.
Paměť slábne
Nežádoucího směřování se nebojí ani u české společnosti. Ta je podle jeho mínění dostatečně integrovaná do západních ekonomických a bezpečnostních struktur, než aby se přiklonila na stranu proruské propagandy, i když i tento trend v Česku silně vnímá.
„Narativy některých politických stran jsou příjemné Kremlu, i když ony by s tím možná nesouhlasily,“ konstatuje Stárek.
Čtěte také
Uvědomělá je podle něj i mladá nastupující generace, a to přestože historická paměť společnosti pomalu slábne a ke slovu se dostávají takzvaní revizionisté, podle nichž je komunismus zbytečně démonizovaný.
„Prvních asi 20 let po změně režimu přišel entuziasmus, že už se to nikdy nemůže vrátit. Až potom přichází kontrarevoluce, paměť není tak čerstvá a začne se říkat, že to nebylo tak špatné,“ popisuje.
„Nedávno se mě ptaly studentky, jestli by jejich generace byla schopná udělat to, co udělala moje generace. Říkal jsem jim, že kdyby byli mladí vystavení takové nesvobodě, tak by to taky udělali. Protože ve chvíli, kdy se někdo topí, se naučí plavat.“
Badatel-pamětník
Studiu důsledků a projevů totality věnoval i svou porevoluční profesní dráhu – působí jako badatel v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde se podílel i na vzniku několika publikací.
Čtěte také
„Všechny knihy, které jsem napsal v ÚSTRu, vznikly ve spojení s některým z historiků. Oni tomu dávají vědu a já paměť,“ shrnuje s nadsázkou. „Většina toho, co dělám, je založena na porovnání mých vzpomínek ze samizdatu a toho, co jsme prožívali jako disidenti, s tím, jak to celé bylo reflektované Státní bezpečností (StB), co o tom oni psali, co viděli, jaké měli informace.“
Během bádání se mu potvrdila celá řada domněnek o tajných agentech v řadách disentu nebo strategiích StB, žádnou šokující informaci ale neodhalil. Největší hodnotou bádání ale podle něj je práce s pamětníky.
„Stovky poctivých historiků se snaží objasnit, co byla doba komunismu, ale pamětník vám řekne, co si zažil. Tím se současná historie nejlépe dokumentuje,“ domnívá se Stárek.
Čtěte také
O svých zkušenostech a badatelských poznatcích jezdí také přednášet do škol. Pro mladou generaci je podle něj důležitá hlavně informace, že svoboda je instance, bez které nelze být a za niž je nutné neustále bojovat.
„Vždycky jim na konci přednášek říkám: nenechte si hlavně sáhnout na internet,“ uzavírá Stárek. „Ve chvíli, kdy pod nějakými záminkami dojde k regulaci, která zaškrtí svobodu na internetu, jste prohráli. V té chvíli jděte do ulic a podpalujte auta.
Poslechněte si celý díl pořadu Osobnost Plus. Moderuje Barbora Tachecí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



