Dějiny se neustále přepisují a přepisovat budou. Historie není nikdy hotová, píše historik Rákosník

„Dějiny se neustále přepisují a přepisovat budou i v budoucnu. Není možné poskytnout objektivní, věčně platný obraz minulosti. Důležitá jsou v tom hodnotová východiska autorů i čtenářské obce, na niž se svým psaním obrací, a také pojmy, jež k popisu minulosti využívají. Analytické pojmy navenek se jevící jako hodnotově neutrální mají v sobě nezřídka silně ideologický obsah,“ upozorňuje historik.

Čtěte také

Přepisování dětské literatury? Nepromítejme do starých textů problémy dnešní společnosti, žádá básník Kafka

Psát historii méně otrávenou a méně vražednou. To je požadavek, o kterém se píše hned v první kapitole Co je nového v historii. Co se tím myslí? Lapidárně řečeno: naslouchat různým zdrojům, různým aktérům historických událostí a nesnažit se vybrat jeden jediný správný výklad a s ním mlátit a pokud možno umlátit ty, kteří považují za jediné správné něco jiného.

„Uvedený problém známe velmi dobře z nedávné doby i z domácího dějepisectví, když se rozhořel spor mezi takzvanými totalitaristy a revizionisty o adekvátní interpretaci období normalizace v Československu,“ poukazuje Rákosník a pokračuje: 

Čtěte také

Jak nacisté překrucovali českou historii. Plány popisuje historik Němec v knize Odcizené dějiny

„Šlo o to, který typ paměti máme považovat za správný pro porozumění tomuto období. Zjednodušeně řečeno, na jedné straně stojí disidentská paměť odpůrců režimu, politických vězňů, vyvlastněných sedláků a dalších utlačovaných skupin, která akcentuje totalitární ambice komunistického režimu a jeho represivní charakter.“

„Taková paměť je ovšem zcela odlišná od zkušenosti těch, kteří si osvojili konformistické postoje, či dokonce se dočkali sociálního vzestupu. Rodiny prvních i druhých jsou součástí dnešní české společnosti a seriózní dějepisectví nemůže jednoduše říct, že první paměť správně postihuje podstatu komunistického režimu a druhá nikoli. A nemůže to říct ani opačně,“ zdůrazňuje.

Nehotová historie

Na následujících stránkách své studie Jakub Rákosník na příkladech různých historických témat ukazuje čtenáři, jak různě se mohou jevit nahlížená prizmatem různých přístupů a také různých období. Historik podle něj nemůže být autoritativním „zvěstovatelem pravdy“.

Čtěte také

Western studené války. Jak skupina bratří Mašínů pláchla komunistům na Západ

„Namísto toho se stává tlumočníkem a zprostředkovatelem mezi nejrůznějšími rozbíhavými obrazy minulosti, které produkují rozdílné skupinové paměti, jejichž nositelé si mnohdy nejsou ochotni naslouchat a snažit se porozumět druhému,“ popisuje.

Historie také nikdy nemůže být hotová, připomíná v závěru studie historik Jakub Rákosník:

„I v tom tkví přitažlivost historie. Můžeme ji stále přepisovat, stará fakta nahlížet novýma očima a vytvářet originální nové příběhy. Naše vysvětlení nikdy není definitivní. Stává se naopak východiskem pro nové promýšlení ze strany těch, kteří přijdou po nás.“

Rákosníkova knihia Co je nového v historii je součástí edice Co je nového?, kterou vydává nakladatelství Nová beseda. Odborníci z nejrůznějších oblastí vědy v ní čtenáře seznamují s děním ve svých oborech. Například v psychologii, filozofii, hudební nebo filmové vědě, právu, biologii, logice a dalších oblastech.

Poslechněte si celé Ex libris.