Stanislav Škoda: Ilegalita ilegálního

Tak například letošní Nobelova cena za literaturu, kterou uděluje každoročně Švédská akademie. Nemám na mysli skutečnost, že "Nobelovku" letos porota přiřknula francouzskému spisovateli Gustavu Le Cléziovi. Nakonec se ta volba ukazuje jako celkem originální a ztěží napadnutelná. Le Clézio se na rozdíl od laureátů z nedávné minulosti - Itala Daria Fo, Rakušanky Elfriede Jelinekové, Portugalce Josého Saramaga nebo Brita Harolda Pintera nesnížil k politickému křiklounství a partajnictví, jeho literární odkaz je v mezích všeobecného konsenzu vnímán pozitivně.

Vlastně za trapnostmi, o kterých je řeč, nestojí nikdo z literátů, ale vysocí úředníci institucí, kteří ve své nadutosti pasovali do role arbitrů.

Tak například stálý tajemník poroty pro udělování Nobelovy ceny Horace Engdahl dělá Švédské akademii takovou ostudu, že se vynálezce dynamitu musí obracet v hrobě rychlostí sto otáček za minutu. Před vyhlášením letošní ceny prohlásil, že americká literatura je ve srovnání s evropskou ignorantská a příliš vnímavá vůči trendům v masové kultuře a nepřímo tak řekl, že můžou Američané na nějakou "Nobelovku" s klidem zapomenout.

Mnohem větší úřednickou omezenost ale pan Engdahl projevil když za Švédskou akademii odmítl iniciativu spisovatelky Kerstin Ekmanové, která požaduje, aby tato instituce projevila podporu mladému italskému spisovateli Robertovi Savianovi. Toho se již dva roky snaží zavraždit mafie, protože o ní napsal knihu Gomora s podtitulkem Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry. Přestože je panu Enghahlovi dobře známo, že se neapolští bossové nedávno dohodli, že se Saviano pokud možno nedožije letošních Vánoc, tajemník Nobelovy ceny prohlásil lakonicky, že je to "záležitost policie a nikoliv věc související s obranou svobody názorů." Na to Kerstin Ekmanová argumentovala, že podobně alibisticky se akademie před lety postavila ke snaze íránských ajatolláhů sprovodit ze světa Salamana Rushdieho.

Ostatně o omezenosti manažerů světových literárních institucí by mohl vyprávět i president českého PEN klubu Jiří Dědeček. Ten odjel v polovině září na světový kongres této organizace se záměrem prosadit, aby byli přijati za právoplatné členy spisovatelé z řad kubánského disentu v čele s bývalý politickým vězněm Jorgem Oliverou Castillem.

Sekretáři PEN klubu zareagovali tak, jak by to nedokázal ani král Ubu. Prý na ilegálním kubánském PEN klubu je ilegální jen to, že nelegálně používá označení PEN klub, což jim nikdo z úředníků této organizace nepovolil. Jako ideologické argumenty na podporu zamítavého stanoviska přijali nejen bláboly některých latinskoamerických intelektuálů, obdivovatelů Fidela Castra, ale paradoxně i nesmyslné tvrzení dvou spisovatelů z kubánského exilu, pana Cuadry a pana Larcady, že všichni slušní lidé už z Kuby emigrovali a ostrovnímu PEN klubu tak hrozí infiltrace prorežimními pisálky. K tomu už opravdu není co dodat.

Anebo snad jen to, že bychom mohli namísto lamentací nad malou hloubkou a rozlohou našeho literárního rybníčku začít s důkladnější reflexí toho, co se v literárních institucích děje, a to nejen v těch pražských nebo brněnských.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka