Sport a politika k sobě patří. Nad politické uvažování se nepovznesl už Pierre de Coubertin

Čtěte také

Austrálie ukázala, že je právní stát, který měří všem stejně, chválí Djokovičovu deportaci Tomáš Klvaňa

Záběry ze zahájení olympijských her v Berlíně 1936, kde nacistický režim pojal sport jako oslavu podle nich „nadřazené bílé, germánské rasy“, se možná staly nejznámější symbol zneužití olympijské myšlenky k propagandě ideologie.

Na stejný nápad ale politici přišli už mnohem dřív. Tehdy to ale naši předci za něco nepatřičného nepovažovali. I československý Sokol se svými masovými slety sehrál svou roli v posilování sebevědomí českého národa, taky ale přispěl k úsilí o jeho emancipaci a nezávislost.

Už Sokol nebyl apolitický

Později se mnozí z nich zapsali do historie při odbojové činnosti ve 2. světové válce. Čeští a moravští Sokolové deklarující hlavně v 19. století slovanskou vzájemnost, trochu paradoxně se inspirovali germánským příkladem.

„Všechno, co Sokolové dělali, tak vlastně opisovali od německých turnerů. A turnerské hnutí vzniklo vyloženě na základě politické objednávky, když byly německé státy, a hlavně Prusko okupované napoleonskými vojsky,“ říká v pořadu Zaostřeno historik sportu František Kolář z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Čtěte také

Petr Honzejk: Djokovič jako Havel a Ježíš Kristus v jednom

Organizované cvičení bylo chápáno jako příprava na službu v armádě. Češi nebyli v napodobování německého sportovního modelu sloužícího národním zájmům zdaleka jediní. Sport se dřív chápal jako prostředek k utužení jednoty i v jiných zemích, včetně Francie a Itálie.

Český Sokol ale dlouho nevydržel jednotný a začal se štěpit – podle politického a náboženského přesvědčení členů. Nejdřív se odštěpily Dělnické tělovýchovné jednoty, které podporovaly sociální demokracii, a jen o málo později i Orel, který byl ovlivněný katolickým náboženstvím. Další štěpení následovalo po založení komunistické strany ve 20. letech minulého století.

Ani Pierre de Coubertin

Sportování bylo v našich zemích „nasáklé politikou“. Nad politické a nacionalistické uvažování se v 19. století nepovznesl ani duchovní otec znovuvzkříšení olympijských her Pierre de Coubertin.

Čtěte také

V Pekingu žádné olympijské hry být neměly. Ani nikdy v budoucnu, míní sportovní novinář Jaromír Bosák

„Vůbec se neodvážil pozvat na ustavující kongres v roce 1894 zástupce německého sportu. Francouzsko-německé napětí bylo příliš velké a Coubertin měl strach, že by proto jeho nápad mohl zaniknout,“ popisuje historik sportu.

V meziválečném období povědomí o vrcholném světovém klání v podobě olympijských her rychle rostlo. Začaly i zimní hry a z OH se stala prestižní mediální záležitost.

Už šlo o klání, kde přední národy cítily potřebu dokázat, že jsou nejlepší ve všech oblastech, sport nevyjímaje.

V pořadu Zaostřeno uslyšíte rozhovor i se sportovním novinářem a šéfeditorem aktuálne.cz Vojtěchem Scheinhostem. Probereme nejen historii prolínání sportu a politiky, olympijských bojkotů a jiných ideologicky motivovaných zásahů, ale i to, jestli a jaký smysl má diplomatický bojkot zimní olympiády v Pekingu. Zaostřeno natočil Vít Pohanka.