Spor o katedrálu

26. říjen 2005

Spor o vlastnictví katedrály sv. Víta trvá třináct let. Nyní byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 přiřčena Metropolitní kapitule u sv. Víta. To se nelíbí Správě Pražského hradu, která si na katedrálu činí nárok od roku 1954, kdy na ni byla správa kostela převedena komunistickou vládou. Proti rozhodnutí soudu se Správa Pražského hradu společně s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových odvolala.

Ať už právní bitva dopadne jakkoli, jisté je, že katedrále žádné nebezpečí nehrozí. Bude spravována pečlivě, ať už se o ni bude starat církev anebo stát. U objektu takové historické, duchovní a materiální hodnoty ani jinak nelze. Katedrálu nelze uzavřít návštěvníkům a nelze z ní vykázat věřící. Nelze ji ani zprivatizovat. Zůstane, kde je, a bez ohledu na rozhodnutí soudů bude i nadále patřit sama sobě, jak to bylo zapsáno v zemských deskách před šesti sty lety, když Karel IV. nechal vystavět její první část. Nechat katedrálu katedrále bylo ostatně logické. Císař nestavěl multifunkční arénu, ale dům Boží a k ničemu jinému než k jeho oslavě se ani nehodí. Katedrála pak přirozeně patřila jak státu, který se k Bohu hlásil, tak i církvi, která mu sloužila, a konečně lidu, který se v něm shromažďoval k modlitbě.

Na Karla VI. se zkrátka nemůžeme zlobit, že spor o vlastnictví katedrály nepředpokládal ani ve snu. Také bychom mu asi obtížně vysvětlovali, že podstatou dnešních vášní je spor, zda Bůh, kterému nechal postavit katedrálu, existuje, anebo zda byl chrám postaven omylem, a má tudíž tržní cenu mimořádně hodnotné starožitnosti na lukrativní parcele. Je štěstím pro katedrálu sv. Víta, že komunisté, kteří ve víře spatřovali tmářství, kostel neodstranili, a je se o co soudit. To je důležitější, než kdo vyhraje.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.