Spor o katedrálu

Ať už právní bitva dopadne jakkoli, jisté je, že katedrále žádné nebezpečí nehrozí. Bude spravována pečlivě, ať už se o ni bude starat církev anebo stát. U objektu takové historické, duchovní a materiální hodnoty ani jinak nelze. Katedrálu nelze uzavřít návštěvníkům a nelze z ní vykázat věřící. Nelze ji ani zprivatizovat. Zůstane, kde je, a bez ohledu na rozhodnutí soudů bude i nadále patřit sama sobě, jak to bylo zapsáno v zemských deskách před šesti sty lety, když Karel IV. nechal vystavět její první část. Nechat katedrálu katedrále bylo ostatně logické. Císař nestavěl multifunkční arénu, ale dům Boží a k ničemu jinému než k jeho oslavě se ani nehodí. Katedrála pak přirozeně patřila jak státu, který se k Bohu hlásil, tak i církvi, která mu sloužila, a konečně lidu, který se v něm shromažďoval k modlitbě.

Na Karla VI. se zkrátka nemůžeme zlobit, že spor o vlastnictví katedrály nepředpokládal ani ve snu. Také bychom mu asi obtížně vysvětlovali, že podstatou dnešních vášní je spor, zda Bůh, kterému nechal postavit katedrálu, existuje, anebo zda byl chrám postaven omylem, a má tudíž tržní cenu mimořádně hodnotné starožitnosti na lukrativní parcele. Je štěstím pro katedrálu sv. Víta, že komunisté, kteří ve víře spatřovali tmářství, kostel neodstranili, a je se o co soudit. To je důležitější, než kdo vyhraje.