Spojené státy a Evropská unie

Nezodpovědné rizikové podnikání těchto institucí bylo totiž jednou z hlavních příčin dnešní finanční krize, která se rozšířila do všeobsáhlé krize výroby a spotřeby a především hrozí stále rostoucím počtem nezaměstnaných. Je srozumitelné, že se Obama obrací zvláště na Evropskou unii, aby se solidárně do tohoto úsilí zapojila. Nutnost nové ekonomicko-politické transatlantické spolupráce bude pak nepochybně i obsahem jeho projevu v Praze při setkání s představiteli dvaceti sedmi členských států Unie. Měli bychom přitom oddělovat dvě věci: opatření jednotlivých států při překonávání krize, která se nutně do jisté míry liší a budou lišit a společná globální opatření, o nichž Obama mluví a o nichž chce jednat. Bylo proto zatím největším zahraničně politickým selháním předsedy vlády Topolánka, když v Evropském parlamentu mluvil o opatřeních na překonání krize ve Spojených státech jako o cestě do pekla.

Mluvil zde totiž jako předseda Evropské rady a měl zde referovat o právě skončeném hospodářském summitu Unie a o opatřeních, na nichž se představitelé Unie shodli. V minulém komentáři jsem o nich napsal, že to nebyla žádná sláva a že převládala opatrnost. Předseda Topolánek měl pravdu, že se na summitu mluvilo o tom, že se Unie nemůže pouštět do takových státních akcí jaké plánuje prezident Obama ve své zemi. A že mnohá mohou mít dopad i v Evropě a že v tomto směru existují i jisté obavy. Naprosto mu však nepříslušelo, aby jako předseda Evropské rady označil tyto plány jako cestu do pekla. Americký prezident musí zaprvé o správnosti svých plánů přesvědčit hlavně americký Kongres, jenž jim není zcela a plně nakloněn, jak ostatně prokázali už sami demokratičtí kongresmani. Vzkaz předsedy Evropské rady, že je mají všechny hodit do koše je proto naprosto neslýchaný, i když zjevně nebude mít vůbec žádný vliv.

Evropská unie se naopak musí především připravit na summit G20, jasně říci, v čem se připojí na mezinárodní úrovni k zamýšleným opatřením pro kontrolu mezinárodních finančních toků. Obama má při tom v základních věcech pravdu, což ostatně uznává i většina předních představitelů Unie. Jde zaprvé o opatření na podporu svobodného obchodu a investic a obranu před protekcionistickými tendencemi. Obama na své nedávné známé tiskové konferenci uvedl, že jde dále o to, aby se společně zabránilo bezohlednému a nezodpovědnému jednání finančních institucí, doslova řekl: jen společně můžeme vytvořit rámec, zajišťující transparenci a odpovědnost. Je potřeba obnovit kreditní toky, které jsou životním nervem dobře fungující globální ekonomiky. Tržní ekonomiku nelze obnovit bez těchto toků. Je také třeba zavřít daňové oázy, které fungují po celém světě, například v Evropě v malém státě Andorra, jehož knížaty jsou společně už od středověku španělský biskup z Urgellu a francouzský prezident. Andorra a další podobné oázy braní volnému toku finančních prostředků, stimulujících hospodářský růst. Prezident Obama v tom už nyní má podporu předních evropských politiků, především francouzského prezidenta.

Obamova filosofie cesty z celosvětové krize je jednoduchá, ale současně se zásadně liší od opatření amerického prezidenta Roosevelta z doby před druhou světovou válkou na odstranění nezaměstnanosti. Také v tom neměl Topolánek pravdu. Jejich vrcholem byl zákon o sociálním zabezpečení z roku 1935, jenž pak byl dále rozšířen o program podpor v nezaměstnanosti a další rozsáhlá sociální opatření. Důležitý byl také zákon o dani z majetku a příjmů, známý jako nástroj na obrání majetných. Když bych to měl říci velmi obecně, Roosevelt byl proti Obamovi socialista. Obama začíná u obnovy finančního světa a možná si získá časem pověst zachránce Wall Streetu. Obnova finančního světa prostřednictvím jeho kontroly a zavedení nových pravidel je prvním krokem, který však musí být současně proveden v celosvětovém měřítku, protože se jedná o globální finanční svět. Jde přitom v podstatě o široký systém nejrůznějších stimulů hospodářského růstu a stabilizace světových trhů. A to je na celé věci nejpodstatnější: nejde jen o kontrolu, ale kontrolu, vytvářející stimuly. Obama například požaduje, aby byl navýšen nouzový fond Mezinárodního měnového fondu, z něhož by byly možné investice do potravinové bezpečnosti, kterou chudí po celém světě bolestně postrádají.

Je docela dobře možné, že se mnohým, jako například premiérovi Topolánkovi, zdají americké státní investice na překonání krize příliš velké, ale nepochopitelné je, že se neobtěžují analýzou jejich struktury a hlavně cílového zaměření. To totiž spočívá, na rozdíl od předchozí americké vlády, v přesně cílených stimulech do tržní ekonomiky, do obnovení výroby a podnikatelských možností, kreditních aktivit a s nimi spojené tvorby nových pracovních příležitostí. Namísto ideologického plkání o cestě do pekla by tedy bylo namístě společné transatlantické, ale i celosvětové uvažování a společné jednání, zaměřené na překonání krize. Je zjevné, že americké tempo zavádění opatření proti krizi například v bankovním sektoru, se Evropanům zdá překotné. Americká vláda a Federální banka například požádaly Kongres o rozšířené pravomoci při státním převzetí ve finančním sektoru. Šéf Federální banky Bernanke řekl, že je nezbytný silný koncentrovaný dohled nad firmami, které jsou pro finanční sektor důležité a ministr financí Geithner pak uvedl, že finanční sektor zásadně selhal a je třeba z toho vyvodit odpovídající důsledky. Nejde přitom jen o dočasné zestátňování bank, pojišťoven, investičních firem a tzv.hedge fondů, ale také o dočasné státní spoluvlastnictví. Prezident Obama chce také navrhnout, aby se pod vládní kontrolu dostaly i některé firmy mimo finanční sektor, o čemž bude Kongres v nejbližších dnech jednat. Bude to mít nějaký efekt? To nemůžeme zcela odhadnout, ale jisté je, že už se první náznaky objevují. Například ceny domů začaly zvolna stoupat. Jde totiž o to, že celé to obrovské úsilí americké vlády má příznivý dopad na psychiku vlastníků, podnikatelů a v neposlední řadě prostých občanů, lidé cítí, že jejich stát stojí za nimi, chce je chránit a pomáhat jim v nových začátcích. Tedy to, co by naléhavě potřebovali pocítit i čeští občané, kteří zatím jenom zděšeně hledí na dění na lodi bláznů, které se dříve říkalo Parlament České republiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .