Španělské Velikonoce provázejí zakuklenci ve špičatých kápích

Katolická bratrstva jsou ve Španělsku tradicí už od pozdního středověku

Sobotou ve Španělsku skončil velikonoční Svatý týden, španělsky zvaný Semana santa. Věnuje se mu španělská odnož evropského serveru Local s tím, že „fenomenální podívaná je také jedním z důvodů, proč je největší země na Iberském poloostrově třetím nejnavštěvovanějším státem světa“.

V roce 2016 například Španělsko přivítalo 16 milionů turistů. A loni zahraniční návštěvníci utratili v zemi 77 miliard eur. Jedním z největších magnetů byly přitom stejně jako letos Velikonoce. Ty umějí Španělé ozvláštnit pestrobarevnými a také hodně strašidelnými procesími v ulicích.

Veřejná prostranství se změní v improvizovaná pódia, na nichž se předvádějí tajemné dramatizace Kristovy smrti a vzkříšení. Procesí zakuklenců připomínají vrcholný středověk, a jejich snímky publikují deníky i magazíny na celém světě. Fenomén přispívá k jedinečnosti španělské identity.

Posilnění kajícníci

Farní bratrstva, španělsky cofradías, se připravují na akci celé měsíce. Potřebné finance na nákladnou podívanou si opatřují charitou a fundraisingem. V centru procesí jsou vždy sochy Ježíše Krista a Panny Marie, obklopené kajícníky ve špičatých kápích se svícemi v rukou. Událost spojí všechny přítomné v jeden živoucí organismus. Jsou zde hudebníci, herci, poutníci, a přihlížející dav jde s průvodem a zpívá.

Před Velikonocemi zaplaví Španělsko procesí postav ve špičatých kápích. Staletá tradice stále oslovuje všechny generace

Každé bratrstvo má tradiční sváteční oděv v jiných barvách. Základ je ale stejný, sestává z tuniky, pláště zvaného capa a špičaté čepice s kápí, tzv. capirote

Květná neděle je den, kdy ve většině španělských měst oficiálně začíná týden velikonočních procesí. V ulicích pochodují tisíce kajícníků oblečených do dlouhých tunik a špičatých čepic, ze kterých je jim vidět jenom oči. Paní Catalina už těchto hávů připomínajících období inkvizice ušila stovky, ne-li tisíce.

Fenomén v článku popisuje britská profesorka Margaret Mackayová, která přednáší management lidských zdrojů. Její výzkum potvrdil, jakou sílu má sounáležitost semknutých sociálních skupin. Jen v Seville funguje 60 takových farních bratrstev. Ta s předstihem zveřejňují trasy svých pochodů, publikují časové harmonogramy akcí i varování pro hromadnou dopravu. Během Velikonoc podobné akce zastaví i rušné ulice v metropoli Madridu.

Za honosným čelem průvodu se sochami následují kajícníci. Skrývají je mnišská roucha a kónické, bázeň vzbuzující špičaté kápě. Smyslem protažených kapucí ale není strašit, nýbrž symbolicky ukazovat nahoru, k božímu slitování, píše Local. Jedinec, který v průvodu skutečně lituje svých provinění, zůstává v anonymitě i na veřejnosti.

Podle profesorky Mackayové bratrstva představují takzvané supertýmy, jak fenomén označují dnešní personalisté. Jsou dokonale sehraní a ukáznění. Někteří členové čekají až 15 let, než se jim dostane pocty kráčet v čele procesí. Nosiči také dlouho dopředu posilují a zvyšují vytrvalost. Celé hodiny přenášejí na ramenou betonové bloky, aby se pak pod sochami světců nikdo ani nezachvěl.

Frankistická minulost

V průběhu staletí se bratrstva musela zásadně změnit. Některá bez přestávky fungují od 14. století, ale v posledních 30 letech prodělala značnou transformaci. Mimo jiné se otevřela ženám, které dnes tvoří 40 procent účastníků procesí. A někdy se objevují i děti.

Španělsko si připomíná 80 let od konce občanské války. Rána se dodnes nezacelila, píše Local

Připomínka republikánů padlých ve španělské občanské válce

Španělé si tento týden připomněli 80. výročí ukončení španělské občanské války. Skončila 1. dubna 1939 jako bolestná a krvavá rána, která se dodnes nezacelila, uvádí španělská verze evropského serveru Local.

Fantastické rituály pochodů kotví v biblických příbězích, spiritualitě i bohaté imaginaci. Vypjatý náboženský spektákl ale umějí Španělé patřičně odlehčit. „Ve městě Jerez de la Frontera jsem viděla, jak kajícníci odkládají kápě, aby si zapálili cigaretu, zkontrolovali mobil nebo svlažili vyprahlá hrdla,“ píše autorka. Děti v miniaturních hábitech mezitím vesele chroupaly marcipán.

Článek připomíná, že Španělsko po smrti generála Franka v roce 1975 zvládlo obrat k demokracii velmi rychle, mimo jiné díky dohodě o tom, že se o zločinech na obou stranách občanské války bude mlčet. A právě mnozí z vůdců procesí mají za sebou frankistickou minulost. Možná i proto chtějí ukrýt své osobní příběhy v kápích.

Lidé vrhající dlouhé stíny špičatými hábity své osobní příběhy pečlivě skrývají. Zvědavý divák však může mít z bílých kápí smíšené pocity – jde tak trochu o vizuální připomínku temné španělské minulosti. Ožívají zde duchové španělské inkvizice nebo Židů vyhnaných ze země. Vracejí se zde i přízraky krvavé občanské války, připouští Mackayová.

V průběhu Velikonoc se ale daří tyto staré rány skrýt za společné oslavy. V popředí je společná identita, hluboce zakořeněná v kulturním dědictví země. Španělsko je hrdým členem evropské komunity, a přitom si dál udržuje schopnost odlišovat se od zbytku světa.