Soumrak komunistů

Jednoduše psychologicky vzato, většina současných komunistů zažila před listopadem pocit, že jsou součástí elity, státního establishmentu. Svou moc prosazovali bez skrupulí a přišlo jim to po čtyřiceti letech diktatury normální.

Pak se poměry obrátily a komunisté byli rovněž bez skrupulí odsunuti z výsluní. Nepřišli snad do existenčních potíží, mnozí z nich se dokázali na nové poměry dokonce adaptovat, když zapřeli svou minulost. Ale stejně se museli smířit s ostrakizací, s tím, že je zástupci státu považovali a dosud považují za divné, možná nebezpečné demokratickému zřízení. Ale vždyť to není pravda, že jsme horší, myslí si dnes zcela přirozeně komunisté. Nebylo všechno úplně skvělé a ta ústavní role komunistické strany byl vyložený nesmysl. Jenže před listopadem jsme dělali také hodně dobrého. Rozhodně se třeba tolik nekradlo jako při privatizaci. A dodnes dokážeme přiložit ruku k dílu, třeba v ministerských funkcích.

Tento pocit se za dlouhá léta stal pro řadu komunistů hlubokou frustrací a oni za každou cenu chtějí satisfakci. Chtějí být ztraceným synem, který se vrátí do náručí demokratických stran a vlastně bude oslavován víc než ti, kteří vždycky byli bezproblémovými demokraty. Stojí za pozornost, že tomuto jejich volání vstřícně odpověděl Václav Klaus, když před deseti dny napsal do Lidových novin, že za současné nešvary nemohou komunisté, ale ti, kteří se profilovali jako antikomunisté. Právě ti nám dlouhá léta vládli a mohou za to, že se udržují různé přežitky socialismu, od přílišných hospodářských regulací, přes vysoké daně až k vysokým sociálním dávkám.

Václav Klaus je ale s tímto názorem spíše solitér. Obava z komunistů, že ve chvíli, kdy dostanou výkonnou moc, se začnou chovat stejně, jako před listopadem, je dosud živá. Je to emoce, ale na ní je založen současný politický systém.

Komunisté se tedy do příštích voleb těžko mohou stát vládní stranou a je dost pravděpodobné, že si toho jsou vědomi. Možná se oddávají představám, že je demokratická veřejnost přijme, ale také chápou, že k tomu budou potřebovat v příštích volbách třicet procent. Ty mohou získat tak, že se budou tvářit velmi státotvorně, zároveň ale budou blokovat každou snahu i klidné vládnutí a podporovat chaos. Lidé frustrovaní z politiky pak dají hlasy právě jim.

Po takovém návratu na výsluní samozřejmě nebudou muset brát na nikoho ohledy. To, že je lidé znovu volí, si budou moci vykládat prostě tím, že se znovu potvrdila jejich pravda a začnou vládnout, jak vládnout byli zvyklí. To je nebezpečí současného vzestupu komunistů, strany, která se nezřekla své vůdčí role v diktatuře sedmdesátých a osmdesátých let. Taková politika by ovšem měla velmi malou společenskou podporu a v současné Evropě také velmi malou šanci udržet se byť jen pár let.

Dnes se ještě komunistům nabízí druhá možnost, totiž, že svou státotvornost budou občas myslet vážně. Budou vlastně nezištně pomáhat při rozumných projektech, i když jim stejně nikdo nebude věřit. Budou se chovat jako ti, který jde o obecné dobro a ne o to, že jim dějiny musejí dát za pravdu.

Je to hodně utopická vize, protože při nahlédnutí, v čem je obecné dobro demokratické české společnosti, by si museli uvědomit, jak velké bylo bezpráví, které se vůči ní dopustili. Jednou větou, Miroslav Grebeníček by musel odsoudit svého otce. Mohou pak znovu chtít vůbec vládnout? Přesto nejde úplně vyloučit, že se o změnu někteří pokusí.

Návrat ztracených synů není snadná věc. Je lidské, že po tom komunisté touží. Nejspíš se ale sami nedokážou vrátit.