Škrtání výdajů

Nejspíše má pravdu. Brát lidem to, na co jsou zvyklí, se špatně vysvětluje, jakkoli by k tomu i byly racionální ekonomické důvody. Dobrým příkladem je včerejší generální stávka v Itálii proti záměru snížit daně. Italové, kteří vyšli do ulic, jsou přesvědčeni, že daňové škrty ocení bohatí, zatímco související škrty ve vládních výdajích dolehnou na veřejný sektor, a pocítí je většina. Mrzuté je, že v důsledku demografického vývoje a globální konkurence je Evropa ve svízelné situaci, kdy si objektivně žije nad poměry, a štědrý sociální stát je udržitelný leda na dluh. Vlády přitom zbytečně vysvětlují, že tomu tak doopravdy je, protože očekávat od lidí, že dobrovolně sleví z nároků na stávající pohodlí a jistoty, je čirá utopie.

Zanedbatelné procento populace řeší problém, zda by nešlo žít skromněji. Život nenáročný na hmotné statky a požitky v Evropě dávno není obecně sdíleným ideálem. Vzorem jsou naopak lidé úspěšní, přičemž měřítkem úspěchu je schopnost nakupovat. Jestliže nám všudypřítomná reklama neustále připomíná, co všechno ještě nemáme, není snadné se soustředit na úvahu, na co máme a co doopravdy potřebujeme. Snížení rozpočtového deficitu je nezbytné, ale náš hlavní problém neřeší. Krize Evropy je totiž primárně civilizační a až sekundárně ekonomická. Ceníme si bezcenných věcí a narůstá náš dluh vůči obecně lidským hodnotám. Evropa, zdá se, minula bod, kdy ještě měla šanci reformovat svou duši. Proto už sotva bude lépe.