Sjezd KSČM potvrdí marxisticko-leninskou ideologii

Přitom dokázala nejen přežít, ale také udržet politický vliv. Pochopitelně není tak velký, jaký byl před rokem 1989, ale KSČM je stále bezpečně třetí největší politickou stranou a její hlasy rozhodují důležitá hlasování ve sněmovně.

Na její sedmý sjezd do Hradce Králové by se tedy měli sjet experti z celé Evropy a sledovat podrobně toto unikátní setkání. Mohli by zkoumat, jakými rituály se tato strana udržuje při životě a proč žije právě v Česku, když v každé jiné zemi se podobné strany rozpadly, transformovaly, případně živoří v úplném ústraní.

Je totiž pravda, že přes veškerou politickou sílu KSČM lze její sjezd pozorovat spíše jako zvláštnost. Nic zásadního se tam totiž stát nemůže. Důvody jsou prosté a shodnou se na nich vlastně všichni experti: Komunisté nadále trvají na svých marxisticko-leninských principech. A co víc, nadále očekávají svůj návrat k moci. Ani náhodou nevylučují, že by po něm vládli úplně stejným způsobem, jako vládli v letech 1948-1989. Tento postoj je paradoxní a paradox se navíc každým rokem prohlubuje. Těžko dnes může tradiční marxismus-leninismus fungovat bez významných úprav k jakémukoli účelu.

Není tedy použitelný, komunisté na něm přesto trvají. A činí tak, i když je pro ně nevýhodný.

Dokud se totiž své ideologie nevzdají a nepřestanou hledat kladné stránky února 48 či srpna 68 a přitom hanobit listopad 1989, sociální demokraté je do vlády nikdy nevezmou.

Nakonec by si komunisté i nadále mohli myslet o svém někdejším režimu jen to nejlepší. Pokud by však veřejně říkali pár naučených frází o tom, jak se jejich předchůdci pomýlili, cesta do vlády by byla otevřená. Stranický sjezd by mohl být ideálním místem k takovému obratu. Vedoucí komunisté by delegátům vysvětlili, že je třeba skončit s odmítáním stávajícího demokratického modelu, i když ve skutečnosti nejde o lidovou demokracii, ale pouze o jakýsi "buržoazní parlamentarismus".

Mírný posun v této otázce by však straně umožnil vystoupit z ghetta a usilovat o vládu. A až by se komunisté stali ministry, mohli by lidu prospět alespoň dílčím způsobem. Pokud je dobro všeho lidu cílem komunistů, je to schůdná a rozumná cesta.

Zajímavé ovšem je, že žádný z expertů nepředpokládá, že se vedoucí komunisté pustí byť jen o krok tímto směrem.

Znalci se shodují i na zdůvodnění takového názoru. Lídři KSČM nemohou navrhovat něco, co se členské základně nelíbí. Když osmdesát procent členů vstoupilo do strany před listopadem 1989, určitě by vůdcům neodpustili, že zpochybňují jejich dřívější politické nasazení. Navíc by šlo o značně riskantní manévr i z pohledu volební podpory. Komunisty volí prakticky výhradně lidé, kteří protestují proti současným poměrům, proti jakékoli vládě a jakémukoli parlamentu. Pokud by komunisté do vlády vstoupili, o většinu hlasů by přišli. Dopadli by jako Komunistická strana Francie, kterou důmyslný socialista Francois Mitterrand pozval do vlády a tím ji zlikvidoval.

Z pohledu stranického vedení je tedy rozumné držet dosavadní trend. Sjezd bude vzpomínkovou, folklórní akcí a strana na něm bude demonstrovat jednotu.

Takovou předpověď je možné zpochybnit pouze jediným argumentem. Křeslo předsedy chtějí čtyři lidé, o pozice místopředsedů má zájem dvacet lidí. Zdá se tedy, že vnitrostranická demokracie je bezbřehá a že boj o důležité posty může přinést nečekaný pohyb ve vedení.

Nejistota může být o to větší, že nikdo z vnějších pozorovatelů nemůže předem vědět, o co se vlastně při souboji tolika kandidátů jedná. Vnitřní poměry uvnitř KSČM jsou natolik specifické a zvláštní, že jim může rozumět jen insider.

Možná není KSČM přece jen tolik monolitní a možná na sjezdu nastane pohyb, který povede k transformaci na demokratickou levicovou stranu. To je však úvaha s velmi malou pravděpodobností. Je pochopitelné, že v KSČM je větší zájem o stranické funkce, než bývá zvykem u konkurence. KSČM má nejvíc členů ze všech českých stran, navíc může počítat jen s minimem funkcí ve veřejné správě.

A lidé z vedení strany zároveň dobře vědí, že jakákoli změna stranu ohrožuje. Alternativou k současné strnulosti totiž není zásadní obrat, ale rozpad a nesvár mezi dosavadními soudruhy. Česká republika zkrátka o svůj unikát nepřijde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .