Umírá NATO? Takovou otázku si klade komentátor deníku Wall Street Journal Walter Russel Mead. Podle něj se dříve nemyslitelné stává realitou v souvislosti s rozhodnutím Německa nevydávat v příštích letech na obranu více než 1,25 % hrubého domácího produktu.
Německý postoj přitom není výsledkem nějaké ekonomické nutnosti. Mead poukazuje na skutečnost, že i letos by měla spolková republika hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Dokonce se tak děje už pátý rok v řadě. Loni vláda v Berlíně dosáhla přebytku veřejných financí přes 11 miliard eur.
Česko se spolu s Maďarskem a Polskem stalo v roce 1999 první zemí bývalého východního bloku, která vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO). „Alianční velvyslanec“ Jiří Šedivý v Interview Plus řekl, že se za dobu existence rapidně změnil jak její charakter, tak i poslání, a že tlak USA je jen bič na hříšníky.
Rozhodnutí Německa nedostát závazku dvouprocentních výdajů na obranu je tak čistě politické, myslí si komentátor. Soudí, že Severoatlantická aliance a Spojené státy už pro Německo nejsou tak důležité jako dříve.
Za tímto postojem se zřejmě skrývá něco víc, než jen podráždění a opovržení Berlína vůči prezidentovi Donaldu Trumpovi. Zvýšit výdaje na obranu totiž po německé vládě dlouhodobě chtějí američtí demokraté i republikáni. Když Berlín odmítá na něco takového přistoupit, je to prostě jen ukázání dlouhého nosu nejen na stávajícího nájemníka Bílého domu, ale na celé Spojené státy, píše Mead.
V jeho pohledu Německo svým postojem zrazuje také své evropské partnery. Velká Británie a Francie jsou přitom dlouhodobě znepokojené také německými restrikcemi na vývoz vojenského materiálu, což omezuje jejich možnosti prodeje zbraní do třetích zemí, například Saúdské Arábie. Často jde totiž o výrobky vyvinuté ve spolupráci s německými obrannými společnostmi.
Nejistotu cítí také východní sousedé Německa včetně Polska a pobaltských států, kteří chtějí silnější a lépe financované NATO. Německé odmítnutí aliančního rozpočtového závazku v kombinaci se spoluprací Berlína s Moskvou na zprovoznění kontroverzního plynovodu Nord Stream 2 tyto země hluboce znepokojuje, myslí si americký novinář.
Ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska předali 12. března 1999 americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové v americkém Independence ratifikační listiny.
Německo ovšem podle něj není jediný stát, který se stále více distancuje od obranného paktu. Plány Turecka na nákup ruského protiraketového systému S-400 a rozhodnutí Itálie připojit se k čínské iniciativě nové Hedvábné stezky prý rovněž devalvují hodnotu NATO.
Z Aliance se ale v posledním desetiletí stahují také Spojené státy. Jejich nový kurz ovšem nezačal až s bouří vyvolanou prezidentem Trumpem. Mead je přesvědčený, že se to ukázalo v souvislosti s občanskou válkou v Sýrii. V jejím důsledku se daly do pohybu masy uprchlíků.
Jejich útěk pak spustil vážnou politickou a sociální krizi v Turecku a Evropské unii. Nevyzpytatelný a nerozhodný přístup někdejší administrativy Baracka Obamy k bezpečnostní a humanitární katastrofě spojencům podle autora textu vyslal dobře čitelný vzkaz o amerických prioritách.
Stávající země NATO se teď v Alianci angažují méně než v minulosti, protože se většina obyvatel členských států rovněž méně obává konvenčního vojenského útoku Ruska. Komentátor Mead k této tezi dodává, že za studené války bylo NATO paktem, který země jako Německo, Turecko a Itálie považovaly za nejlepší a možná jedinou obranu proti sovětské agresi.
Pro mnohé Poláky to byl zázrak a pro většinu splněný sen. Slavnostní přijetí Polska do NATO před dvaceti lety bylo podle komentátora polského deníku Rzeczpospolita Jerzyho Haszczyńského jednou z největších událostí polských dějin.
Pro Američany to pak byl základní kámen jejich globální strategie zadržování Sovětského svazu a východního bloku. Po dvě desetiletí po konci studené války ale Rusko v podstatě nepředstavovalo vojenskou hrozbu.
Funkce NATO se proto změnila a Aliance se společně s integrací Evropské unie stala jedním ze dvou nástrojů rozšiřování západních politických, vojenských a ekonomických institucí do východní Evropy.
Po 11. září 2001 došlo k pokusům o transformaci NATO na globální alianci zasahující mimo vlastní území. Ať už proti terorismu nebo v zájmu jiných, vágně definovaných cílů. Změna strategie a poslání ale vyšla vniveč, tvrdí sloupkař Mead v deníku Wall Street Journal.
Existenci Severoatlantické aliance pozitivně vnímají hlavně země, které potkalo geografické neštěstí blízkého sousedství s Ruskem. Protiruská horlivost Polska a pobaltských států je ale podle komentáře pro Berlín přítěží.
Před 20 lety vstoupilo Česko do Severoatlantické aliance. Výročí provázejí jak oslavy, tak diskuze. Jsme dnes nedílnou součástí západního společenství a platným členem Aliance? A bylo by lepší, kdyby vojenské operace NATO podléhaly schválení Rady bezpečnosti OSN?
Němci chtějí obchodovat s Moskvou bez ohledu na jejich menší, chudší a z jejich pohledu příliš hysterické východní sousedy. Dokonce i postoj Spojených států k těmto zemím občas není jednoznačný.
Voličská základna prezidenta Trumpa je totiž rozdělená. Na jedné straně do ní patří jestřábi z hlediska národní bezpečnosti. V jejich pohledu odhodlaní a vytrvalí členové NATO ve východní Evropě slouží americkým zájmům v souboji s Moskvou i evropskými stoupenci neutrality starého kontinentu.
Druhou část elektorátu stávajícího šéfa Bílého domu tvoří podporovatelé unilateralismu a izolacionismu, kteří touží po velkém vyjednávání a případné vzájemně výhodné dohodě s Ruskem.
Ale přestože politická podpora Severoatlantické alianci upadá, její byrokratické struktury zůstávají silné. Působí v ní celé prapory generálů, hejna velvyslanců a armáda úřednických kariéristů, kteří budou pokračovat v práci tak dlouho, jak jen jim bude chodit výplata, rozepisuje se americký žurnalista.
Jak se zamýšlí, NATO možná neúmyslně našlo svou novou funkci. Má jít o velký experiment s účelem zjistit, jak dlouho byrokratické struktury mohou prodloužit existenci Aliance, i když už klíčové členské státy nevěří podstatě jejího určení. Také v diplomacii ale podle všeho platí, že dříve či později realita odstaví i ty nejimpozantnější velikány stranou ve chvíli, kdy se stanou zbytečným přežitkem.
Pokud Ankara skutečně pořídí ruský protiletadlový systém, Spojené státy nemusejí Turecku prodat své nejmodernější stíhací letouny.
Pro NATO taková chvíle nicméně ještě úplně nepřišla. Je to pořád hodnotná instituce založená za důležitým účelem. V dubnu oslaví kulaté výročí sedmdesáti let existence, odehrají se důstojné ceremonie a uslyšíme i význačné projevy.
Bez změny postoje jejích nejvýznamnějších členů ale Severoatlantickou alianci nečeká světlá budoucnost. Nejdelší a nejúčinnější vojenské spojenectví v historii není v současnosti tím, čím bylo na počátku. Je to realita světové politiky, z níž už v Moskvě a Pekingu vyvodili patřičné závěry, myslí si komentátor deníku Wall Street Journal Walter Russel Mead.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
