Nové syrské vedení může být ke Kurdům vstřícnější než Asad. Stojí totiž o podporu USA, píše New Arab

Brzy po ofenzivě pod vedením skupiny Haját Tahrír al-Šám, která koncem listopadu rychle dobyla Aleppo, násilnické milice Syrské národní armády (SNA) podporované Tureckem vyhnaly z domovů západně od řeky Eufrat tisíce kurdských civilistů.

V městě Manbidž se střetly s kurdskými Syrskými demokratickými silami (SDF), které ovládají velkou část severovýchodní Sýrie a jsou hlavním americkým spojencem v boji proti Islámskému státu (IS).

Čtěte také

Nová vláda Sýrie nebude horší než padlý režim, věří Syřanka. Expolitik: V pozadí je Turecko a Izrael

Vůdce Hajátu Ahmad Šara, který si dříve říkal Abú Muhammad Džulání, se po Asadově pádu snažil všechny etnické skupiny a sekty v Sýrii ujistit, že mají v zemi budoucnost. Kurdy označil za nedílnou součást syrské společnosti a prohlásil, že nové ministerstvo obrany přijme kurdské vojáky do řad armády. Nedávno se také setkal s delegací Syrských demokratických sil, prý aby položil základy budoucího dialogu.

Podle ředitele analytického oddělení geopolitické poradenské společnosti TAM-C Solutions Cenga Sagnice tato prohlášení naznačují, že prozatímní revoluční úřady nezastávají stejnou protikurdskou politiku jako Syrská národní armáda podporovaná Tureckem.

Čtěte také

Naděje? Spíš strach. Syrští Kurdové se bojí rebelů z Damašku, Turků i spících buněk hnutí IS

Vzhledem k jejich deklarovanému cíli udržovat stabilní vztahy se Západem, a zejména Spojenými státy, to lze považovat za slibné. Přesto je namístě opatrnost, protože všechny vítězné skupiny pocházejí z prostředí, kde se už přes deset let upřednostňuje konflikt před dialogem, varuje Sagnic.

Analytik amerického Foreign Policy Research Institute a expert na kurdské otázky Mohammed Salih považuje dosavadní prohlášení nových syrských představitelů za vágní a pro Kurdy rozhodně ne uklidňující.

Dosažení dohody bude podle něj vyžadovat dlouhá jednání o budoucím postavení Kurdů. Nové vládce v Damašku k nim může přimět skutečnost, že Syrské demokratické síly ovládají velkou část Sýrie a těší se americké podpoře.

Kurdové pro federaci

Kurdové jsou zastánci federace, ale nový ministr obrany z Hajátu Tahrír al-Šám ji odmítá. Kurdové o ní jednali už v roce 2018 s Asadovým režimem, avšak bez výsledku.

Podle Sagnice je tu dnes jeden významný rozdíl: „Asadův režim se nechtěl usmiřovat s Američany a byl v podstatě rukojmím Ruska, Íránu a libanonského hnutí Hizballáh. Současná prozatímní syrská vláda naopak zjevně usiluje o normalizaci vztahů se Spojenými státy, a musí proto svůj postoj vůči Kurdům tomuto cíli přizpůsobit.“

Čtěte také

Nikdo neví, kam zmizeli tajní policisté. Křesťané říkají, že mají sbaleno, popisuje ze Sýrie Boháč

Dokud bude mít Washington v Sýrii své vojáky a bude chránit kurdské síly před Tureckem a Íránem, Damašek zřejmě bude chtít s Kurdy udržovat vyvážené vztahy a spolupracovat s nimi bez ohledu na oficiální ústavní uspořádání, soudí Sagnic.

Analytik Salih s ním souhlasí, ale varuje, že Kurdové nemohou považovat americkou přítomnost za samozřejmost. 

Salih očekává, že nová vláda se bude snažit oddalovat významné ústupky Kurdům a možná se pokusí získat čas postupným odštěpováním oblastí s arabskou většinou, které kurdské síly ovládají.

Jestli se nepodaří dosáhnout životaschopné dohody, Salih předpovídá i možné střety mezi Syrskými demokratickými silami a Damaškem. „Dobrá zpráva je, že zatím se obě strany vzájemných bojů zdržují,“ dodává analytik.

Dohoda však podle něj bude vyžadovat ústupky obou stran. Z vývoje v Sýrii mají obavy i drúzové a alavité, kteří by v nové Sýrii rovněž chtěli získat zvláštní postavení. To může posílit kurdské požadavky na decentralizaci a uznání jejich práv, říká Salih.

Turecko a Kurdové

Je tu však jeden velký problém – Turecko. Podle Sagnice ovlivňují tureckou politiku vůči Kurdům dva faktory. Na jedné straně to jsou budoucí vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK) a snaha tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana zajistit si další funkční období a na druhé straně politická role Syrské národní armády, kterou Turecko podporuje.

Čtěte také

Syřané přichází o útočiště. Část zemí v Evropě pozastavuje azylová řízení, mluví se o repatriacích

Vnitropolitický aspekt je podle analytika slibný, protože v Ankaře už začal dialog se skupinami, které jsou na Stranu kurdských pracujících napojené. Turecko tvrdí, že s ní spolupracují i syrské kurdské Lidové obranné jednotky YPG, které jsou hlavní součástí mnohonárodnostních Syrských demokratických sil.

Podle Sagnice existuje dostatek důvodů k domněnce, že když budou Američané dál zajišťovat křehké příměří mezi kurdskými silami a Tureckem, bude možné u syrsko-tureckých hranic nastolit udržitelný mír.

V Aleppu se Kurdové dohadují hlavně s Hajátem Tahrír al-Šám, který je zdrženlivý a ochotný s nimi jednat. Naopak v Manbidži se s Kurdy opakovaně střetla proturecká Syrská národní armáda. Na severu se však Kurdové budou muset vypořádat se samotným Tureckem.

Salih je přesvědčen, že bez dohody Syrských demokratických sil s Tureckem budou mít Kurdové velký problém se získáním uznání Damašku. V sousedním Iráku trvalo řadu let, než se Ankara smířila s autonomní kurdskou oblastí, připomíná novinář Paul Iddon v analýze pro server New Arab.

Poslechněte si i další témata pořadu Svět ve 20 minutách. Rusko zřejmě odmítlo Trumpův mírový plán. Proč chce Donald Trump koupit Grónsko? Rakousko směřuje k první krajně pravicové vládě od druhé světové války. A Německo letos čeká řešení řady problémů.