Pro mnohé Poláky to byl zázrak a pro většinu splněný sen. Slavnostní přijetí Polska do NATO před dvaceti lety bylo podle komentátora polského deníku Rzeczpospolita Jerzyho Haszczyńského jednou z největších událostí polských dějin.
A nic na tom nemění, že není oficiálním svátkem a nepřipomíná se tedy stejně, jako je tomu u přijetí první polské ústavy, založení nezávislého polského státu nebo prvních svobodných parlamentních voleb z roku 1989.
Česko se spolu s Maďarskem a Polskem stalo v roce 1999 první zemí bývalého východního bloku, která vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO). „Alianční velvyslanec“ Jiří Šedivý v Interview Plus řekl, že se za dobu existence rapidně změnil jak její charakter, tak i poslání, a že tlak USA je jen bič na hříšníky.
Vstup do Severoatlantické aliance podle Haszczyńského znamenal formální přijetí do západního světa. Ale ještě dnes není toto štěstí pro každého samozřejmostí. Představitelé polských elit se často nechávají slyšet, že „Západ si něco myslí“ nebo „něco dělá“, jako by Polsko nebylo jeho součástí.
Přitom nebýt rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko a Českou republiku, o pět let později nemuselo dojít na rozšíření Evropské unie. Vstup do aliance otevřel středoevropským zemím postupně všechny dveře do západních institucí a umožnil jim přijmout západní životní styl.
Ale není přece jenom něco pravdy na tom, že na Západě nemáme stejná práva, jako jeho starší členové?, ptá se polský komentátor. Severoatlantická aliance přijala středoevropské země do svých řad až poté, co roku 1997 podepsala s Ruskem takzvaný Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti. Právě kvůli tomu dodnes panují pochyby, jestli budou moci být v zemích středoevropského regionu trvale rozmístěna vojska NATO včetně těch amerických.
Ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska předali 12. března 1999 americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové v americkém Independence ratifikační listiny.
A z téhož důvodu si musí dělat vrásky například i Lotyšsko. Za jeho hranicí jsou rozmístěné desítky tisíc ruských vojáků. Samo však nemá žádnou jistotu, jestli bude na jeho území za pár let stále rozmístěný batalion NATO o síle tisícovky vojáků.
Úplně jinak je na tom Německo. Leží v bezpečné vzdálenosti od Ruska, nemá na svém území významnou ruskou menšinu a nečelí tlaku médií kontrolovaných Kremlem. A na jeho území jsou navíc na dobu neurčitou rozmístěny desítky tisíc příslušníků americké armády.
Rusko už podle Haszczyńského dohodu z roku 1997 dávno porušilo: dozbrojilo pohraniční území, a dokonce v rozporu s ujednáním označilo NATO za nepřítele. Po agresi proti Ukrajině už by neměl být nikdo na pochybách, že „zakládající akt“ už neplatí a že vinu za to nese Moskva, uvádí komentář s tím, že přesto existují zastánci opačného názoru.
Alespoň v části důležitých evropských zemí tak má slepá víra v možnost proměny Ruska větší dopad než analýza reálných faktů. Naštěstí jí podle soudu Haszczyńského nepodléhají Američané, kteří mají jinak k víře jako takové daleko blíže než obyvatelé západní Evropy.
Kromě odlišného přístupu k jednotlivým členům v otázce rozmístění vojsk má Severoatlantická aliance i další mouchy: například nerovné výdaje na obranu či ochlazení vztahů mezi USA a Německem nebo Francií. Ale přesto zůstává nejsilnějším vojenským blokem na světě. A přijímá nové členy: nedávno to byla Černá hora a brzy dojde i na Severní Makedonii.
Po bezmála čtyřech letech vlády polské strany Právo a spravedlnost (PiS), s jejím důrazem na národní zájmy a čest, se Polsko ocitá ve stále větší izolaci.
Podle Haszczyńského zůstává Aliance i nadále atraktivní pro ty, kdo do ní zatím nepatří, ale chtějí se vydat na cestu na skutečný Západ – především pro Gruzii a Ukrajinu. A vůbec jim nevadí, že současný americký prezident považuje Západ za zastaralý.
Už ale dávno neplatí to, co se mohlo zdát nezpochybnitelné před dvaceti lety: totiž pocit, že je tu NATO navěky. Alianční zásada „jeden za všechny a všichni za jednoho“ stále méně pasuje na dominantní souručenství dnešního Západu, které má sklony k izolacionizmu, individualizmu a protekcionizmu.
Všichni politici se sice shodují na tom, že se má držet pospolu, debatovat, pořádat summity a snažit se ke spolupráci přesvědčit i další země. Ale víme jistě, co se stane, až přijde na věc?, táže se Jerzy Haszczyński.
Jedním z posledních geopolitických kolbišť v našem blízkém okolí je západní Balkán.
Uplynulo 20 let od vstupu České republiky do NATO. Co nám členství v něm přináší? Jaké jsou největší hrozby, kterým čelíme?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
