Setkání
Po čtyřech letech se setkali čelní představitelé Izraele a Palestiny a společně oznámili ukončení násilností. Možná se jednalo o šťastnou shodu okolností, kdy nějaký atentátník-sebevrah, který měl summit překazit, z nějakého důvodu na poslední chvíli selhal.
Řeč je zatím o příměří, které je stejně tak předpokladem mírových rozhovorů jako příležitostí připravit se na další atentáty, respektive na odvetný hon na radikály. Oslavovat příměří by bylo naivní v atmosféře, kdy si Izraelci a Palestinci vzájemně nevěří, ideální řešení zásadních sporů neexistuje a obě strany mají v čerstvé paměti své mrtvé.
Pozitivem včerejšího summitu ale je, že představuje vykročení z dlouhotrvající patové situace. Abbás i Šaron mají o co hrát, schůzka posiluje jejich pozici v diskusi, kterou vedou doma. Nic, pravda, nepodepsali, ale palestinští radikálové nemohou Abbásovi upřít, že na úvod dojednal propuštění devíti stovek vězňů a stahování izraelské armády z palestinských území, zatímco Šaron ukázal Izraelcům, že neodmítá dialog, pokud existuje naděje, že může mít smysl.
Situace na Blízkém východě je tak špatná, že první kroky k jejímu řešení mohou být velice efektní. Abbás má například od Američanů příslib čtyřiceti milionů dolarů na podporu zaměstnanosti a Šaron od egyptského prezidenta příslib zprostředkování nápravy vztahů Izraele se Sýrií a Libanonem. To jsou momenty, které v očích lidí unavených věčným napětím či bídou, oslabují pozici radikálů, kteří si nepřejí mír, protože jejich cílem je vybojovat vítězství. Od včerejšího setkání Mahmúda Abbáse a Ariela Šarona nečekejme zázraky, ale ani ho předem nezatracujme. V konfliktech podobného typu, jako je ten palestinsko-izraelský, je třeba těšit se i z mála. Každý den, kdy neteče krev, je dobrý.
