Šašci a blázni králů: Kouzelník Žito
Když šlapeš po růžích, vzpomeň na trny, říká jedno z tádžických přísloví, které si můžeme připomenout na úvod dalšího dílu seriálu o šašcích. Jednou takovou růží, která dávala své trny také velmi dobře na odiv, byl Kouzelník Žito. Existoval? Je možné jeho život nějak doložit? Kdo Kouzelník Žito byl? I na tyto otázky hledáme odpovědi s Lubošem Koláčkem, autorem knížky Šašci a blázni králů.
"Král se chystal na oficiální výjezd z hradu, jehož se měl povinně účastnit i náš kouzelník. Na nádvoří již stojí připraven otevřený vůz s královskými nebesy, vyložený měkkými polštáři, do něhož jsou zapřaženi čtyři překrásní bělouši v lesklém řemení. Králova družina na slavnostně vyšperkovaných koních postává kolem, řazena v nedočkavém průvodu.... Jen Žito nikde! Král usedl do svého kočáru. 'Kde je Žito?', ptá se. Nikdo nevěděl. Zachmuřený Václav je však ze svého obligátního "rychlého" vzteku náhle vyrušen podivnými zvuky:
...vtom ozvalo se z vedlejšího nádvoří kokrhání, hrozné kokrhání, jako by tolik kohoutů zpívalo o závod. A již z toho nádvoří zahrčel průjezdem vůz, vozík, dvoukolý vozíček s trojspřežím černých kohoutů. První pár nejmenší, druhý větší, třetí největší. Černé peří se kovově zeleně lesklo, rudé hřebeny hořely... Každý kohout měl u zobáku řemínek, a všechny řemínky se sbíhaly v Žitově ruce. Kejklíř stál na voze a řídil podivné spřežení... Rozmarný hysterik Václav, zřejmě jako vždy "pod vlivem", se dal do smíchu. Poručil Žitovi , aby jel za ním, a kudy projížděli, všude budili neobyčejnou pozornost."
Ukázka z knížky Šašci a blázni králů
"A pojednou se Žito ozval. Jak na okamžik zástupy utichly, pronikl od brány jeho hlas. Znali ho, a hned nastalo v lidu pohnutí. Všude ustupovali, všude osmahlého, černovlasého Žita v červené suknici pouštěli, až se dostal na lešení toho bavorského divadla, on a dva sluhové s ním. Jak stanul uprostřed, vyhrnul si rukávy a začal si tak roztahovat ústa a tahal je, šířil, až byla nesmírně veliká. Bavorští kejklíři tušili, co bude. Již počali ustupovati, již se krčili. Ale v tom Žitovi sluhové toho nejznamenitějšího z nich chytli a podali svému pánu. A ten, prve než se kdo nadál, Němce nevelkého a drobného si urovnal, ruce k bokům mu přitiskl a zkroutiv a svinuv ho, jak potřeboval, otevřel obrovská ústa jako pec a jal se tam Němečka cpáti a soukati, třebaže nožkama mrskal, až ho tam vecpal a sesoukal až na škorně. Ty Žito vyplivl. Kolem vše tleskalo, jásalo, div se netřásla po hradě okna. Vtom přitáhli Žitovi sluhové káď plnou vody, kterou měli bavorští kejklíři na podiu. Žito, jako by tím těžkým soustem zmožen, postavil se nad džber a vyvrhl Švába, jenž ho patrně tlačil. Bavor žbluňkl do vody, až vysoko vystříkla, hrabal se v ní, pak všechen umáčen jako myš lezl drápal se z kádě ven. Lidé kolem křičeli, tleskali, jásali, všichni se smáli..."
Ukázka z knížky Šašci a blázni králů
Vraťme se s Lubošem Koláčkem k historickým záznamům, tak se totiž můžeme dostat také na Přimdu: "Dodnes stojí jeho zřícenina v severní části Českého lesa, vypíná se vysoko nad okolní, mohutně zalesněnou krajinou. Přimda se řadí mezi historicky a stavebně nejvýznamnější hradní architektury v Čechách a navíc - málokterý zdejší hrad se může pochlubit, že stojí v tak závratné výšce: 837 metrů nad mořem. Vzhledem k tomu, že Přimda leží na rozvodí Labe a Vltavy zaujímala vždy strategickou pozici na veledůležité obchodní cestě z Prahy a Plzně do Horní Falce a Norimberka. Fungovala i jako středověká celní stanice. Tyto skutečnosti výrazně ovlivnily i historii hradu, který je dle odborníků patrně nejstarší dochovanou hradní stavbou v Čechách. První zmínky o něm pocházejí už z roku 1121, kdy kronikář Kosmas píše, že zde vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Tehdy se ještě jmenoval Pfaumberg..."
Ukázka z knížky Šašci a blázni králů
A jaký vlastně Žito byl? I na to si můžeme zkusit společně odpovědět...
Pozitivních zpráv o Žitovi opravdu najdeme jen velmi málo, pokud vůbec nějaké objevíme. Vše spíše záleží na úhlu pohledu. I když jak říká jedno staré perské přísloví, nikdo nemůže dýchat nosem druhého. A tak i my těžko můžeme soudit povahu člověka, o kterém nejsou ani jednoznačné historické záznamy.
Podobný bude i další případ, který si s Lubošem Koláčkem představíme. V Zrcadle s premiérou 30. května se vydáme na rožmberské panství za šaškem zvaným Kvast.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
