Sarkózy hledá spojence ve střední Evropě

Hezkým příkladem je Francie, jejíž prezident Jacques Chirac novým členům ze střední a východní Evropy vpředvečer irácké války adresoval hodně neuctivý vzkaz, že propásli "dobrou příležitost mlčet". Na irácké tažení měli v těchto zemích různí politici různé názory, ale neomalené peskování nahnalo všechny do jednoho houfu.

Chirac měl brzy pocítit nejen, že udělal velkou botu, ale že Francie našla ve střední Evropě oponenty, kteří dokáží vracet urážky s přímo galským espritem. Maďarský premiér Medgyessy francouzskému prezidentovi přes novináře na oplátku francouzsky vzkázal, že je příliš dobře vychovaný, než aby na podobné výpady odpovídal. Na Quai d´Orsay, odkud se řídí diplomacie, se potom hodně mudrovalo, jak se přes Chirakův diplomatický karambol přenést. Jakákoli i sebevíce dobře míněná rada z Paříže byla a ještě leckdy totiž je provázena podezřením, že se za ní ukrývají vrchnostenské sklony.

Chytrý politik umí využít chyb svého předchůdce k budování vlastního, samozřejmě, že lepšího obrazu. Nicolas Sarkozy dokázal letos v kampani před prezidentskými volbami přesvědčit většinu Francouzek a Francouzů, že přináší po Chirakovi očekávanou změnu, ačkoli v jeho vládě odpovídal dokonce za klíčové resorty. Proč by se tedy nepokusil o něco podobného i v zahraniční politice vůči střední a východní Evropě?

Nejdříve tu byla okázalá akce na záchranu bulharských zdravotních sester vězněných za nanejvýš podezřelých okolností v Libyi. Ačkoli na Muammara Kaddáfího vyvíjela účinný tlak celá Evropská unie, z Tripolisu do Sofie je nakonec v prezidentském letadle přivezla Sarkozyho manželka Cecilia. To ještě vypadalo, že Paříž jen chce pro sebe sebrat smetanu popularity. S odstupem se ukazuje, že tu máme co do činění s mnohem promyšlenějším plánem.

"Jsem napůl člověk z východní Evropy," prohlásil minulý čtvrtek před studenty sofijské univerzity prezident Nicolas Sarkozy. Lepší znalce jeho životopisu takové prohlášení mohlo trochu překvapit vzhledem k tomu, že se svým otcem, který uprchl z poválečného Maďarska do Francie a poté do zámoří, neudržoval mírně řečeno příliš úzké vztahy. V politice je ale třeba často hrát s těmi kartami, které máte v ruce, proto se Nicolasovi v Sofii a poté i v Budapešti jeho otec Pál do vlastní diplomacie hodil.

Pragmatismus potvrzují i názory zachycené v Elysejském paláci. "Není v tom žádná nostalgie, ale prostě chápe jejich citlivost," svěřil se novinářům pod podmínkou anonymity jeden z prezidentových poradců. Za touto frází je třeba hledat zcela pochopitelné počty. V dnešní Paříži místo, aby byli jako Chirac mrzutí, že jim noví členové v Evropské unii komplikují jejich tradiční hry, dospěli k jednoduchému závěru, ve spolku o sedmadvaceti členech se musí poohlédnout po nových spojencích. "Pokud chceme rozhýbat Evropu, je třeba najít nové aliance," tak se dají shrnout názory v Sarkozyho nejbližším okolí. Nyní už se dá pochopit, proč při návštěvách nynějšího francouzského prezidenta v září v Budapešti, minulý čtvrtek v Sofii a toto pondělí při přijetí polského prezidenta Jaroslawa Kaczynského a českého premiéra Mirka Topolánka v Paříži nebyl žádný projev příliš krásný. Na tradiční obavy bývalých sovětských satelitů Sarkozy odpovídal, že není možné žádné druhé dělení Evropy, a své partnery ujišťoval, že v unii v žádném případě nejsou pouhými komparsisty. Ve srovnání se Chirakem mu také pomáhala jeho pověst stoupence posílení vztahů se Spojenými státy.

Aktuální a dlouhodobější důvody ofenzívy plné šarmu vůči střední a východní Evropě jsou zřejmé. Ty aktuální najdeme v zájmu, aby na blížícím se unijním summitu všechny členské země schválily návrh reformní či takzvané zjednodušené smlouvy, ty dlouhodobé vycházejí ze zájmu Francie najít nové spojence. Ale jestli má Sarkozyho politika ke střední Evropě skutečně výdrž, uvidíme například toho, co přiveze ze své nynější cesty do Moskvy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .