S československým lvíčkem na krku zaklekl u Dunkerque minu a přežil. Vzpomínky Viktora Wellemína
V malém bytě v jednom pražském činžáku žil do roku 2020 skoro stoletý Viktor Wellemín. Když mu bylo sedmnáct let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na dlouhou cestu, aby vstoupil do armády a bojoval proti nacistický vojskům. Nejprve se vydali na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře, poté propluli tureckou lodí do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Zatímco Viktor válčil kdesi u Tobruku, nacisté mu zavraždili v koncentračním táboře rodiče.
Viktor Wellemín volil cestu tisíců židovských uprchlíků, kteří prchali těsně před 2. světovou válkou nebo začátkem války před Hitlerem. Nutně potřebovali pomoc.
Viktorův otec, válečný invalida z 1. světové války, nemohl cestovat. Každý den podstupoval bolestivou koupel. Trpěl zánětem okostnice. Kdesi v zákopu mu střepina roztrhla nohu a do rány se mu dostala nečistota.
Ani dnes takové onemocnění nelze jednoduše vyléčit. Antibiotika nezabírají. Lidé s tímto postižením nesmí nechat ránu zacelit, hnis by se hromadil ve tkáni a hrozila by sepse. Každý den musí ránu otevřít a důkladně vyčistit.
S tatínkem v protektorátu zůstala i jeho žena, která se o něj starala. Dva jejich synové Viktor a Áda nastoupili na Masarykově nádraží do rychlíku do Bratislavy 15. dubna 1939, měsíc po tom, co Československo obsadili Němci a vyhlásili protektorát.
Jejich otec patřil k těm prozíravým, četl Mein Kampf a o osudu evropských židů si nedělal iluzi. O děsivých zážitcích z nacistického Německa a Rakouska mu vyprávěli jeho obchodní přátelé prchající před válkou do Palestiny.
Viktor s Ádou se dva roky protloukali Palestinou. Žili v kibucu, bratr si přivydělával po barech jako saxofonista, kytarista a klavírista. Oba na začátku roku 1942 vstoupili do 11. čs. praporu východního. S jednotkou bránili severoafrický přístav Tobruk.
Když neměl Viktor strážní službu u děl, chodil se koupat a opalovat do zálivu. A tady ztratil pro něj cenný talisman:
„V kapse jsem jednou objevil zapomenutý prvorepublikový desetník, který má na jedné straně vyobrazeného československého dvojocasého lvíčka. Lupenkovou pilkou jsem si ho vyřízl, udělal nad ním dírku, zavěsil na provázek a nosil jsem ho na krku jako výsostný československý znak. Když jsem se vracel z koupání v tom zálivu, zjistil jsem, že ho nemám! Musel se mi rozvázat nebo přetrhnout. Ještě ten večer jsem se na pláž vrátil a představte si, že jsem ho v tom žlutém písku našel,“ popisuje Viktor.
Na břehu Středozemního moře se povalovaly nevybuchlé italské granáty. Ty mívaly na pojistce kratičké řetízky. Sesbíral je, spojil a lvíčka na řetízek zavěsil. Tento amulet ho pak provázel ve všech dalších bitvách.
Po šesti letech se Viktor vracel do Prahy v britské uniformě a stejně jako jeho otec jako invalida.
Na státní svátek 28. října 1944 podnikl s československou obrněnou brigádou útok na francouzský přístav Dunkerque, který držela téměř trojnásobná německá přesila.
Pár dní před útokem Viktor prolézal malé rybářské domky na pobřeží a v jednom z nich objevil vysoké gumové holínky a kabát. Takto vojensky nevhodně oblečen útočil na německé pozice v přístavu.
Běžel se dvěma přáteli ještě ze Středního východu. Grünbaum utíkající před ním zakopl o drát skákavé miny. Přískokem zalehl – jak doporučoval vojenský řád – výbuch mu roztrhl břicho a na místě zemřel. Za Viktorem utíkal Ebl. I on zavadil o minu. Lehul si na ni, aby se nedostala nad zem.
Protipěchotní skákavá mina vyskočí ze země až do výšky skoro dvou metrů. Když se parabolou vrací, asi půl metru nad zemí vybuchne a střepiny zabíjí i v desetimetrové vzdálenosti kolem.
Eblovi mina utrhla nohu. V ten moment zavadil o minu i Viktor Wellemín: „Kleknul jsem si na ni. Výbuch mě odhodil asi patnáct metrů do živého plotu a omdlel jsem. Život mi zachránily ty holínky a pogumovaný kabát. Když jsem se probral, snažil jsem se pomoct Eblovi na nosítka, ale nakonec vykrvácel,“ popisuje bitvu u Dunkerque Viktor Wellemín.
Výbuch mu utrhl kus paty a poranil rameno. Belhal se pět kilometrů k obvazišti, kde ho zachránili.
V Praze po válce našel svého bratra Ádu. Od něj se dozvěděl, že všichni jeho příbuzní včetně rodičů nepřežili koncentrační tábory. Jejich byt obsadili cizí lidé a nehodlali se odstěhovat.
Viktor se celý život živil jako účetní. Jeho synové, protože jejich táta nebyl právě komunistický kádr – žid, nestraník, a co hůř, veterán ze západní fronty – se nedostali na školy. Jeden je dnes živnostníkem v penzi, druhý pracuje pro jednu automobilku.
Viktor Wellemín do posledního dne pečlivě schovával dvě věci: vyoperovanou střepinu ze skákavé miny, která ho málem zabila, a z prvorepublikového desetníku vyříznutého československého lvíčka, zavěšeného na řetízku urvaného z italských granátů. Zemřel 19. srpna 2020.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
