Rusko zneužívá věznice a pracovní tábory k trestání politických odpůrců. Neliší se od SSSR, míní historik Hradilek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Adam Hradilek a Daniela Kolenovská

Svou badatelskou kariéru zasvětil odkrývání osudů Čechoslováků odsouzených k pobytu v sovětských gulazích. V rámci natáčení seriálu Čechoslováci v gulagu sám několik bývalých pracovních táborů navštívil. Svou práci vnímá především jako snahu uctít památku těch, na které mělo být dávno zapomenuto.

V otázce osobní svobody se podle Adama Hradilka dnešní Rusko nijak zásadně neliší od Sovětského svazu první poloviny 20. století. „V každé autoritářské zemi jsou věznice a často i pracovní tábory. A tato nápravně výchovná zařízení jsou zneužívána k perzekuci politických odpůrců vládnoucí moci. Rusko v tomto není žádnou výjimkou,“ je přesvědčen vedoucí projektu Čechoslováci v gulagu působící v pražském Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Lidé sice dnes nejsou oficiálně vykázáni do nějaké odlehlé části vlasti, ale to, k čemu dneska dochází, bych nazval exilem nebo nuceným útěkem. Například v Rusku je stále častější pronásledování lidí kvůli jejich sexuální orientaci, a to nejen ze strany úřadů, ale i určité části veřejnosti,“ popisuje současný stav Hradilek.

„Jsou tady ale i politické důvody nebo touha po ekonomické svobodě. Rusko zcela jednoznačně opouští určitá část obyvatelstva, která je nespokojena s tímto útlakem.“

Gulag

Gulagy oficiálně existovaly od roku 1930 do roku 1960. Jejich počet ale nelze s určitostí ani odhadnout.

„Byly jich tisíce. Navíc v Sovětském svazu existovaly už před rokem 1930 pracovní tábory, a naopak do konce 80. let byli političtí vězni internováni v různých pracovních koloniích. Například jenom tábor Vorkutlag na severu Ruska měl další desítky pobočních táborů, různých staveb mostů, železničních náspů, továren i přehrad. Některé tábory byly zřizovány krátkodobě, jiné fungovaly desítky let,“ říká historik

Nechvalně proslulé pracovní tábory se nevyhnuly ani Čechům žijícím v Sovětském svazu. „První vlna represí přišla krátce po bolševické revoluci. Šlo většinou o volyňské Čechy, ale i o ty žijící v Moskvě. Často šlo o Čechoslováky, kteří prchali před nacisty do Sovětského svazu. Z období takzvaného Velkého teroru mezi lety 1937 až 1938 je zdokumentováno přes 1200 případů trestů smrti vynesených nad našimi krajany na sovětském území,“ uvádí badatel rozsah, s jakým Sovětský svaz prováděl tehdejší čistky.

Hlavně nezapomenout

Cílem Hradilkova badatelského týmu je podle jeho slov především objasnit pozůstalým, co se stalo s jejich blízkými. „Nesmírně nás těší, že můžeme prezentovat zapomenuté příběhy našich krajanů. A že můžeme zveřejnit nejen to, co jsme nalezli my, ale i to, co shromáždili jejich příbuzní. Můžeme tímto způsobem uctít jejich památku, protože řada z nich internaci nepřežila a nedočkala se ani důstojného pohřbu,“ vysvětluje, v čem vidí smysl své práce.

Také proto v rámci projektu Čechoslováci v gulagu vznikla stejnojmenná kniha. „Na začátku mělo jít jen o doprovodnou publikaci k seriálu České televize. Ale o knížku byl takový zájem, že jsme chvíli poté vydali druhý díl a už i třetí. Podařilo se nám jednotlivé příběhy doplnit o celou řadu dokumentů a fotografií, ať už z archivů na Ukrajině, nebo těch rodinných,“ říká vedoucí celého projektu.

Vaš i Kundera

Během procházení archivů se Adamu Hradilkovi podařilo najít i zmínky o známých osobnostech, ať už to byl pozdější prokurátor Karel Vaš nebo spisovatel Milan Kundera.

„Spis Karla Vaše byl shodou okolností jeden z prvních, které jsem v roce 2011 na Ukrajině objevil. Vaš původně rozhovor na téma jeho pobytu v gulagu odmítal, ale když jsem mu slíbil, že mu výměnou poskytnu archivní materiály, s rozhovorem souhlasil. Zajímavé je, že se v jeho životě neobjevila sebemenší reflexe jeho zkušenosti z gulagu. Naopak. On tady vlastně pomáhal budovat podobný režim, který podobně krutě trestal své oponenty,“ vzpomíná Hradilek.

Stejnou příležitost mu ale nedal spisovatel Milan Kundera, který jak historik vypátral, měl v roce 1950 udat státní bezpečnosti Miroslava Dvořáčka. Ten za protistátní činnost strávil dlouhá léta ve věznicích a pracovních táborech. „Já jsem to Milanu Kunderovi několikrát nabízel před vydáním toho článku i potom, ale k našemu setkání bohužel nikdy nedošlo,“ dodává badatel.

Poslechněte si celý rozhovor Jany Klusákové s Adamem Hradilkem a dozvíte se také to, proč je podle něj dobře, že dnes už bývalá ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová zveřejnila informace o udání obyvatelky Lidic, která nahlásila četníkům svou židovskou podnájemnici, nebo jak těžké pro něj bylo zpochybnit životní příběh Věry Sosnarové, která na školách přednáší o svých zkušenostech z gulagu.

Spustit audio
autoři: Jana Klusáková , Ondřej Skácel | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související