Rozhozený ministr i jeho balíček

A přední komentátor této země ho v televizi obratem začal vyzývat k rezignaci. Co tedy prý na tom svém místě ještě dělá, když nemá žádnou vizi?

Dodejme, že mít vizi tváří v tvář tomuhle populistickému materiálu, kterým je přeplněna současná politická scéna, může tak leda šílenec bez smyslu pro realitu. Řečeno slovy Eduarda Janoty, "bez pochopení a součinnosti politiků se nedá dělat žádná změna". Přitom změna, kterou prosazoval, byla opravdu jen velmi krotká.

Taková "změna v mezích zákona", protože co víc si už může dovolit úřednická vláda půl rolu před volbami? Fischer a Janota ji dokonce ve sněmovně předjednali a nechali si ji schválit v podobě tzv. úsporného balíčku. Ten prošel. Ale když padla kosa na kámen a schvaloval se rozpočet, začaly z iniciativy levice mezi jednotlivými šuplíky rozpočtu velké přesouvací manévry ve prospěch řady voličských skupin. Ovšem s tím důsledkem, že se přitom bohorovně braly i peníze na tzv. mandatorní výdaje, tedy na to, co stát zaplatit musí.

Tu se vzala miliarda z důchodů, tam 800 milionů ze zdravotního pojištění, a onde zase stovka milionů z dotací na stavební spoření. Tvrzení, že šlo jen o přesuny v rámci úsporného balíčku a nikoli o jeho rozbití, je za těchto okolností -slušně řečeno- neudržitelné.

Janotova skleslost tedy nepřekvapuje. Umí totiž, na rozdíl od většiny politických matadorů, zřejmě počítat. A tak dobře ví, že se schodek státního rozpočtu v příštím roce zvýší víc než už naplánoval, a to přes skutečnost, že lidé budou platit daně vyšší o 50 miliard. To ovšem jen za předpokladu, že se je opravdu povede vybrat- protože například letos se kvůli krizi naplánované příjmy z daní a sociálního pojištění propadly přímo hrozivě.

Největším problémem jsou přitom důchody: na ty rostou výdaje raketovým tempem, a to aniž by důchodci dostávali přidáno. Do důchodu totiž začínají odcházet silné poválečné ročníky. K tomu všemu je třeba přičíst úroky za státní dluh. Nepřekvapilo by, kdyby ministru financí spíš než nedostatek vlastních vizí dělalo v této chvíli podstatně větší starost, jestli další sadu chystaných dluhopisů českého státu ještě někdo koupí, a jak vysoké budou muset být úroky, aby se investorům tohle riziko vůbec vyplatilo.

Nejde totiž jen o to, že v poměru k HDP činí český státní dluh zatím "jen" asi 34 procent, což se nezdá v porovnání s okolními zeměmi nijak vážné. Riskantní však je, že rychle narůstá. Hospodářské noviny přinesly v dnešním vydání grafiku očekávaného státního dluhu na konci příštího roku. Pokud bude přírůstek činit 162,7 miliard, tak to v reálu bude znamenat, že poroste každou vteřinou o 5 159 korun.

Kdyby se ale připočítaly ke státnímu dluhu deficity obcí, krajů a zdravotních pojišťoven, poroste veřejný dluh vteřinu co vteřinu o 6 300. To vše za předpokladu, že se v průběhu příštího roku opět nezvýší nad plánovanou mez, jako se to stalo letos. David Marek píše v dnešním vydání deníku E 15 o současné fiskální krizi v Řecku a připomíná, že politika je lidmi vnímána jako něco abstraktního, co nemohou moc ovlivnit. A tak volí stále stejné politiky, které nic nenutí přemýšlet za horizont příštích voleb. Slibují věci, které odporují dlouhodobým zájmům země, jen aby byli zvoleni.

Proto se v některých zemích uchýlili k nastolení mechanismů, které by to vyvažovaly. Na Novém Zélandu například zakotvili do zákonů principy fiskální odpovědnosti. Obdobným pokusem byl v evropském rámci Pakt stability a růstu.

Dodejme, že pamětníci si možná vzpomenou, jak u nás usiloval o uzákonění vyrovnaného rozpočtu jednu chvíli i Václav Klaus. Je škoda, že se mu to tenkrát nepovedlo. I když- politici by omezující mantinely nejspíš už dávno zase odstranili. Na tom se dokážou shodnout vždycky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .