Rozbije nová metodika tandem predátorských vědeckých časopisů a kafemlejnku?

7. prosinec 2017

Magazín Leonardo

Predátorské časopisy podlamují věrohodnost vědeckého publikování. Ty nejhorší z nich za úplatu a bez řádného recenzního řízení otisknou cokoli. Více o nich hovořil host Magazínu Leonardo Martin Srholec z institu CERGE-EI a spoluautor studie Predátorské časopisy ve Scopusu.

„Predátorský časopis pouze předstírá, že publikuje vědu, ale nechá si zaplatit a publikuje vlastně cokoliv,“ vysvětlil expert.

Pro autora takového článku je to další výstup, který si může vykázat ve svém životopise za svůj projekt nebo instituci. „Za ten pak může dostat peníze, případně kariérní postup.“

V počátku vzniku tohoto fenoménu se mohla spousta autorů nechat nachytat. „Dnes je ale těžké si představit, že by někdo neznal tento problém. Predátoři především šidí recenzní řízení, nikdo článek pořádně nepřečte, nedá k němu komentáře.“

„Pokud autor pošle článek do redakce vědeckého časopisu, a během pár dnů mu přijde odpověď, že je vše v pořádku, stačí zaplatit a bude se tisknout, tak pokud autor s křikem neuteče pryč a ještě zaplatí a nechá článek otisknout, tak těžko může říkat, že není na vině.“

„Pokud recenzní řízení neproběhne, tak pro mě osobně je to znak, že v takovém časopisu nechci publikovat,“ dodal Srholec.

Podle něj by měl každý výzkumník jako součást svého řemesla vědět, které časopisy v jeho oboru jsou relevantní, kde publikují jeho kolegové a které časopisy jsou často citovány.

Jednou z možností, jak odhalit predátorský časopis, je tzv. Beallův seznam. „Jeffrey Beall je knihovník Univerzity v Coloradu, který začal křižácké tažení a na svém osobním blogu začal před několika lety dělat seznam časopisů a vydavatelství, které se věnují nepoctivému způsobu publikování vědeckých výstupů.“

„Dlouhá léta seznam rostl, bylo to takové nastavené ucho, sami akademici Beallovi zasílali špatné zkušenosti s recenzím řízením... Pak ale najednou projekt ustal. Z mé osobní korespondence s Beallem vyplynulo, že ho to přestalo bavit, je také spousta spekulací o žalobách vydavatelů proti němu a podobně.“

Kromě těchto „černých seznamů“ existují i bílé listiny, které uvádějí ty dobré časopisy. „To jsou takzvané citační databáze jako Web of Science nebo Scopus. Pokud je tam časopis, mělo by to být zárukou, že publikuje jen vědecké výstupy. Ale i sem pronikají predátorské, okrajové a zbytné časopisy.“

„Problém kafemlejnku je v tom, že body se dávají jak za kvalitní publikace, tak za méně kvalitní, takže je možné kvalitu nahradit kvantitou.“

Jednou z možností jak stát může ovlivnit to, co se v této oblasti děje, je změna systému financování vědy. „U nás dlouho existoval systém zvaný kafemlejnek. Ten dával automaticky peníze za články v citačních databázích. Nevstupovala do procesu žádná kontrola obsahu.“

Zrovna tato metoda hodnocení se změnila na začátku tohoto roku, a to i na nadnárodní úrovni. „Zavádí se metodika zvaná 2017 plus, která chce a bude hodnotit právě podle panelů odborníků. Už by nemělo jít získávat peníze automaticky, ale někdo by si měl přečíst obsah a zhodnotit ho.“

„To je dobrá zpráva, ale bohužel se peníze ještě několik let nebudou rozdělovat podle této nové metodiky, ale podle staré. Ani ještě není jasné, jestli se nový systém vůbec uchytí,“ konstatoval Martin Srholec.