Roman Joch: Ceuta a migrace
Víme, co se stalo ve španělském městě Ceuta v severní Africe na přelomu července a srpna: dav lidí ze sousedního Maroka, šedesát až sedmdesát tisíc osob, vnikl do města, které má čtyřiaosmdesát tisíc obyvatel. Policie je nebyla schopna zastavit, jednalo se o ilegální imigraci, ba až invazi. To víme. Proč se to ale stalo?
Byly to tři důvody. Prvním je nerozvážná imigrační politika španělského radikálně levicového premiéra Sáncheze. Začátkem roku prosadil amnestii, již několikátou, pro ilegální imigranty ve Španělsku. I pro ty, kteří v zemi pobývali jen pár měsíců. Odhad byl, že amnestováno bude půl milionu lidí, přihlásilo se však více než milion.
Čtěte také
Když připočteme v rámci politiky slučování rodin i jejich rodinné příslušníky, Španělsko uděluje právo pohybovat se a usazovat po celém schengenském prostoru Evropské unie dvěma až třem milionům cizinců. Je to flagrantní porušení imigračních pravidel Evropské unie. Jedna země je aktem amnestie ruší, ničí, diskvalifikuje.
Tím druhým důvodem bylo rozhodnutí španělského nejvyššího soudu, že žadatelé o azyl, kteří překonali překážky na souši, mohou být vykázáni zpět na druhou stranu hranice, dokud jejich azylové řízení neskončí, ale ti, kdo připlavali na moři, tedy překážky nepřekročili, můžou zůstat, už vykázání být nemohou.
Oba důvody dohromady působí jako magnet pro ilegální imigranty: proč ilegálně neimigrovat, stejně si nás tam nechají a časem náš pobyt zlegalizují. Proč to nezkusit, proč to nedělat… Jinými slovy, dvěma důvody onoho masivního pokusu o vniknutí imigrantů na španělské území byla nerozumná, nerozvážná, neprozíravá politika španělského premiéra.
Čtěte také
Třetím důvodem bylo Maroko, snaha marockého státu potrestat Španělsko. Maroko již tradičně soupeří s Alžírskem o dominanci v severozápadní Africe. Maroko anektovalo bývalou španělskou Západní Saharu a Alžírsko podporovalo její separatistické hnutí. Jenže španělský premiér Sánchez týden před krizí v Ceutě navštívil Alžírsko a hlásal, že s ním chce navázat „strategické partnerství“. Tak se Maroko rozhodlo mu trochu zatopit; podnítilo, umožnilo a usnadnilo masivní příliv svých občanů do Ceuty.
Migrační asymetrie
Ohledně Ceuty a její sesterské Melilly je nutno říci: nejsou to kolonie, jsou územím Španělska a jejich obyvatelé součástí Španělska zůstat chtějí. Byly územím Portugalska a pak Španělska od roku 1415, tedy dávno před vznikem marockého státu.
A že se nacházejí v Africe? Co na tom, proč by stát měl být jen na jednom kontinentu? Taky Turecko, většinově asijské, má svou evropskou část, včetně Istanbulu, a nikdo netvrdí, že by se Turecko své evropské části mělo vzdát. Suverenita Španělska nad Ceutou i Melillou je nezpochybnitelná.
Čtěte také
Jenže nerozvážná imigrační politika současné španělské vlády vyvolává obavy v celé Evropě. Dvaadvacet hlav členských zemí Evropské unie napsalo španělskému premiérovi dopis. Mnozí požadují, aby Španělsko bylo alespoň dočasně vyloučeno ze Schengenu. Ne kvůli Ceutě; z Ceuty se ilegální imigranti do Evropy nedostanou. Ale právě kvůli Sánchezově amnestii, která z imigračního evropského práva dělá frašku.
Pokud jde o migraci, je tady jedna morální a politická asymetrie. Každý má právo emigrovat, opustit svou zemi a žít v jiné, která ho přijme. To proto, že nejsme majetkem státu. Ale pokud jde o právo imigrovat, to není absolutní, ale vždy podmíněno souhlasem občanů země, do které imigrovat chceme, jak je ten souhlas vyjádřen v imigračních zákonech.
O imigraci do své země mají rozhodovat občané, nikoli ne-občané. To je demokracie. Doslova první čin, který ilegální imigrant v nové zemi dělá, je porušování zákona. To není slušné a ani hezké. A nezakládá to naději, že bude dobrým spoluobčanem. Imigrace může být užitečná i obohacující, ale jenom podle zákona, nikoli jeho porušováním.
Autor je ředitel Občanského institutu a politický komentátor
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
