Ondřej Konrád: Odysseus podle Nolana
V létě 2023 byl světovou kulturní událostí čerstvý impozantní film režiséra Christophera Nolana Oppenheimer, v podstatě biografický o faktickém stvořiteli atomové bomby. Mimochodem tehdy paradoxně navštěvovaný stejně hojně jako snímek oživující panenku Barbie a její bizarní svět.
Čtěte také
A přesně po třech letech je zřejmě ještě větší filmovou senzací než Oppenheimer Nolanovo opulentní zpracování starořeckého eposu Odyssea, vyvolávající jak obdivné nadšení, tak kritiku a živé diskuse na různých úrovních.
Od klasických filologů a historiků přes filmové kritiky profesionální až k amatérským. A ovšem – necelý měsíc od uvedení, také do několika desítek kin na světě s velkorozměrovou technologií IMAX, užitou vůbec poprvé i při natáčení, už Odyssea utržila přes miliardu dolarů A zájem diváků zřejmě nepolevuje.
Co v eposu nenajdeme
V USA působící Brit Nolan je pozoruhodný tvůrce, podle mnohých stěžejní osobnost kinematografie 21. století. Za sebou má rané znepokojivé tituly Insomnie a Memento, pak rozmáchlou velkorozpočtovou trilogii Batman, respektive Temný rytíř, i dějově komplikované a působivé snímky Dokonalý trik, Interstellar, Počátek a zase jinak fascinující válečný Dunkerk.
Čtěte také
Když se objevily prvé zprávy, že Nolan připravuje ztvárnění skoro tři tisíce let starého zásadního literárního díla, stal se z Odyssey nejočekávanější film několika posledních let. A výsledkem také je skutečně velkolepá podívaná. Sice tříhodinová, ale přesto nezbytně vynechávající část epizod krušného putování ithackého krále Odyssea a jeho družiny domů po konci trojské války.
Vyhrané řeckou koalicí díky legendární lsti s dřevěným koněm, pocházející právě z Odysseovy hlavy. A do určité míry pak zatěžující jeho svědomí. Což je ovšem prvek, který v Homérově eposu nenajdeme. Stejně jako Odysseovo uvědomění, že se dopustil řady činů kolidujících s pevně zavedenými normami helénské civilizace.
A že ačkoli je mimořádně inteligentní a podnikavý, stejně se nevymaní z rukou Bohů, z nichž někteří mu, nikoli bezdůvodně, kladou smrtelné nástrahy a jiní mu je zase pomáhají překonat. O těch v eposu čteme, ale ve filmu je nevidíme. Vyjma pouze Odysseovi se ukazující Pallas Athény, vládkyně moudrosti a války.
Čtěte také
A v zásadě se ocitáme v několika rovinách – u zkázy Troje, dále v ithackém paláci, kde na Odyssea už dvacet let čeká manželka Penelope obklopena hordou hrubiánských nápadníků a odkud se syn Telemachos vydává postrádaného otce hledat, a pak samozřejmě na různých podivuhodných místech, mnohdy krajně zrádných, kam Odysseovo středomořské putování právě dospělo.
Všechna by se, jak řečeno, do filmu nevešla, pokud by neměl trvat jednou tolik, nicméně ta nejznámější nechybí: epizoda s jednookým obrem, čarodějnice Kirké, záhubný zpěv Sirén, únik obludám Skylle a Charybdě i setkání s několika ztracenými druhy před Hádovou říší mrtvých.
Pocta velkofilmům minulosti
Natočeno je to všechno obdivuhodně a námitky ohledně autenticity v případě historicky nedoloženého příběhu dost možná nikdy neexistujících osob a vůči věrnosti dílu rovněž třeba jen fiktivního autora, se jeví spíše malicherné. Jinou věcí ale je, že se od velkofilmů současnosti očekávají brilantně sejmuté a nastříhané scény vysloveně akční, jaké ovšem před čtenáři eposu nevyvstávají.
Nebo, že z Nolanovy verze zcela vyvanul erós, v knize naopak dost přítomný, ale režisérovi se asi nehodící do koncepce sebezpytného Odyssea. Který ostatně v Nolanově podání zanechává po povraždění příživnických nápadníků království Telemachovi a s manželkou kamsi odplouvá. Snad rozjímat nad druhy ztracenými u Troje i cestou domů.
Ale také nad světem, který se za jeho nepřítomnosti nenávratně změnil. Z čehož někteří pozorovatelé usuzují, že Nolan buduje jistou filosofickou paralelu mezi eposem a naší současností. To akceptovat můžeme, ale také nemusíme. Jde přece primárně o prvotřídní hollywoodský trhák. V jakých je Nolan mistr. A tentokrát jako by vzdával poctu velkofilmům minulosti.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
