Rok nevyšla z cely bez zavázaných očí
Jitku Malíkovou zatkla StB v roce 1953 na tělocviku. Právě s ostatními posluchači druhého ročníku medicíny plavala v pražském bazénu Axa. Odvezli ji na úřadovnu v Bartolomějské, to už měla oči zavázané. Sundat hadr z očí si mohla jen při svlékání.
Nahou ji dostrkali přes celou chodbu do umývárny. Když se opláchla, zavedli ji na celu. Nesměla sedět ani ležet, mohla jen chodit, v noci ležet na zádech s rukama na dece a podél těla, jinak ji budili řevem a kopáním do dveří. Tak začala její roční vazba. Z cely nevyšla celý rok bez zavázaných očí.
Čeho špatného se dvacetiletá Malíková dopustila, že dostala u soudu v roce 1954 11 let vězení? Scházela se se skupinkou mladých katolíků a vědomě se vychovávali, jak stojí v archivních dokumentech, v nepřátelském duchu proti marxismu leninismu. Jitka je jednou z posledních žijících osobností katolických kroužků Rodina, Katolické akce a JOC (Jeunesse ouvrière chrétienne). Pohybovala se ve společenství mladých katolíků kolem páterů Zvěřiny, Mádra, Nahálky, Schutznera a dalších. Když tyto kněze začala pronásledovat StB, nejméně dva z nich u sebe na nějakou dobu ukryla.
Průvodčí, zdravotnice a laborantka
Devadesátiletá Jitka Malíková, zdravotnice, po kriminále chvíli průvodčí v tramvajích, později laborantka v nemocnici, je skromná, přesná ve vyprávění, nic nepřehání. Když se jí před deseti lety bratr Martin Kroupa, který její vyprávění natáčel pro Paměť národa, ptal, jaké měla pocity, když se po roce ocitla na vězeňském pankráckém dvoře a uviděla nebe, mraky a slunce, odpověděla: „No. Najednou jsem zase viděla.“
Přátelství s řeholnicí
Po sedmi letech, v roce 1960, vyšla z vězení nemocná, slabá, bez peněz, ale duchovně a morálně silná. Už se nevdala a nemá děti. Našla si spoustu blízkých lidí. Zvláštní místo v jejím životě zaujímá řeholnice, také bývalá vězenkyně Anna Magdalena Schwarzová zvaná Nina. Potkali se v ženské věznici v Pardubicích v roce 1959.
Výjimečné přátelství a blízkost Niny a Jitky přibližuje Václav Peřich, který Jitku vozí na návštěvy do kontemplativního polského kláštera, kam Nina po roce 1989 odešla: „Po létech těsného soužití Jitce velmi chyběla. Odešla jí nejbližší přítelkyně, se kterou do té doby sdílela každou maličkost, kterou prožívaly. Jitce se po ní nikdy nepřestalo stýskat. Každá taková návštěva je velká vzácnost. Nejdřív se pozdravíme, povídají se věci obecné, jak se máme, pak se předávají dárky – většinou knihy, převypráví se pár historek a pak přijde chvíle, kdy se všichni účastníci výletu odeberou pryč a Nina a Jitka spolu hovoří o samotě,“ popisuje Václav Peřich.
Cena, kterou nechce, protože je ještě moc lidí, kteří si ji zaslouží víc
Nině v roce 2011 Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa a během přímého přenosu se odehrála zvláštní chvíle. Na pódiu moderoval Marek Eben, cenu předával kardinál Vlk, Nina byla šťastná a pak promluvila: „No, co mám říct! Tolika slávy a tolika uznání jsem nemyslela, že se mi dostane. Moc za to děkuju. Jsem přesvědčená, že tu je nejméně jeden člověk, o kterém to vím konkrétně, který by si tu slávu a uznání zasloužil místo mě. Jitko, ty to víš!“ Následně kameraman objektivem hledá v publiku, o kom to ta jeptiška mluví, komu vlastně všichni teď tleskají. Kamera pak najde zakaboněnou Jitku Malíkovou.
Léta lidé z Post Bellum Jitku Malíkovou přemlouvají, aby Cenu Paměti národa přijala. Ona nás odmítá s tím, že ještě stále žije mnoho lidí, kteří si ocenění zaslouží víc. Letos se snad Jitku podaří přemluvit, nebo se o to Post Bellum alespoň opět pokusí.
