Robert Müller: Velikonoční

Pravděpodobně by se leckdo pozastavil nad novinovým titulkem, že se blíží svátek slunovratu. Na druhé straně se považuje za běžné, že o velikonočních svátcích se mluví hlavně jako o svátcích jara. Teprve ve druhém plánu najdeme zmínku, že křesťané slaví Zmrtvýchvstání Božího Syna.

Jak to přijde, že si Češi takto přivlastnili Vánoce, ale s Velikonocemi mají trochu potíže? Možnou odpověď nalezneme v obsahu obou svátků. Zatímco o Vánocích se setkáváme s motivem narození, tedy něčeho veskrze pozitivního a krásného, Velikonoce připomínají oběť. Dokonce tu nejvyšší, totiž vydání vlastního života za druhé.

Na Velký pátek se v kostelích nezvonilo, dokonce i ministranti v těch katolických drželi místo zvonků dřevěné řehtačky, jimiž oznamovali začátek bohoslužby. Nikoli mše, protože v ten den se jedinkrát v roce v kostele nekoná oběť. Celý je totiž připomínkou oběti na jednom z vršků kolem Jeruzaléma před téměř dvěma tisíci lety.

A tady asi leží kámen úrazu. Všichni lidé se dokáží alespoň v duchu přiblížit rodičce, protože příchod dítěte na svět představuje situaci, kterou jsme všichni jako svědkové nějak zažili. A porodnici máme koneckonců v každém větším městě. Na Vánoce si nepřipomínáme nic bolestného - tedy maminky prominou. Rodí se nový člověk, bytost jež si s sebou nese především naději na budoucí život.

Pašijový příběh ale vypráví cosi jiného, alespoň na první pohled. A protože právě tolik, jeden pohled, mu většina lidí věnuje, mnohé odradí. Čteme o krvi, utrpení, mučení a bičování a nakonec - ukřižování. Samá bolest, strach a zmar. Jsme-li přesvědčeni, že smrtí lidská existence nevývratně končí, pak se na Velikonoce skutečně šťastného konce nedočkáme.

Pokud si vystačíme s tím, co obsáhne pohled očí, tedy spoléháme-li se pouze na své smysly, pak nemůžeme jinak. Ale z vlastní zkušenosti víme, že často takzvaně "vidíme", něco, co nemá s pohledem očí nic společného. Díváme se srdcem, duší. A právě tímto vnitřním zrakem můžeme dohlédnout za beránky obsypané vajíčky a za pomlázky, dopadající na sličná pozadí. Spatříme naději na místě smrti.

Jeden z lotrů, ten kajícný po pravici, dostane ujištění, že ještě toho dne bude s Ježíšem v ráji. Tím se Golgota řadí mezi "místa, která jsou nám blízká, něčím jiným, než tím jak vypadají," jak zpívá Oldřich Janota. Právě o nich, o cestě duše vypovídá evangelium - radostná zvěst.

Autor je překladatel a teolog