Robert Müller: Chvála byrokracie
Stalo se dobrým zvykem nadávat na úředníky, zejména na ty evropské, kteří nikým nevoleni, nikým nekontrolováni, nařizují, co se má dělat. V oboru kritiky Bruselu vyniká zejména český prezident, který s oblibou mluví o demokratickém deficitu Evropské unie. Ponechme stranou neodolatelnou potřebu vyjadřovat se v ekonomických termínech - zdá se totiž, že zde narážíme na téma vskutku důležité.
Ptám se, jestli nebezpečí doopravdy číhá v bruselské sluji? Představa chrabrého rytíře vyrážejícího do boje proti mnohohlavé sani, vypadá sice pěkně, ale obávám se, že se míjí se skutečností. V poslední době jsme slyšeli dost znepokojivých slov, která zaznívala odjinud než z nekonečných chodeb unijních úřadů. Francouzský prezident volal po návratu automobilek na domácí, francouzskou půdu. Britský ministr vyzýval k vytváření pracovních míst pro britské pracující. Pes bude tedy asi zakopán někde jinde než pod Atomiem.
Nacionalismu, tentokrát hospodářskému, naštěstí stojí v cestě právě ona zlořečená byrokracie. Ukazuje se, že je dobré mít nějaký ten nevolený aparát, ovšem pokud plní zadání, pochopitelně. Dostává je od volených politiků, kteří se na nich musí shodnout. Takto vytvořená pravidla jsou teď ohrožena.
Politici zjišťují, že je jim dříve slušivá kazajka jednoty jaksi těsná. Ale právě ona přeci činí Evropskou unii tím, čím je. Jenže vem to čert, je krize, a tak musí jít pravidla stranou. Asi jako když prohrávající fotbalové mužstvo chce, aby se soupeřova branka zvětšila. Připusťme, že v české lize by to možná prošlo, ale to není argument.
Ve chvíli krize se totiž pozná, jak je důležité míti rozhodčího, který pískne a řekne, že tohle pravidla neumožňují, a komu se to nelíbí, nemusí hrát.
Byrokracie je pouhý nástroj. Vytvořili jsme si jej, protože víme, že je dobře, když některé věci dělají profesionálové. S výjimkou umění a sportu bychom se asi zdráhali obrátit se v nějaké záležitosti na amatéry. Ochotnické divadlo může sehrát pěkné představení, ale ve státní správě by to byl propadák.
Díky tomu, že je úřednictvo pouhým nástrojem, může zabránit tomu, aby se prosadila chvilková hnutí mysli jednotlivých uživatelů. V našem případě třeba prezidenta Sarkozyho, pro kterého je nepřijatelné, aby francouzská firma vyráběla svá auta někde na východě, a pak je prodávala na domácím trhu. Kdyby pan prezident svou myšlenku dotáhl do konce, kolik míst by se asi ztratilo v samotné Francii? Ostatně, všichni dobře víme, že největší problém obvykle dělá právě koncovka.
Ještě že v Bruselu sedí někdo, kdo si vyhrne klotové rukávy a řekne: faul.
Autor je překladatel a teolog
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.