Radar v Brdech jako fant

Peníze jim totiž patří, jak vláda od počátku zdůrazňovala, nezávisle na tom, jak to všechno dopadne.

Stoupenci radaru, ač v evidentní menšině, to nicméně nevzdávají. A v čele s vládou a poslanci a senátory za ODS, kteří se pro změnu pokoušejí doma manévrovat radarem proti Lisabonské smlouvě, neopomenou zdůrazňovat, že zatím není rozhodnuto vůbec nic.

V zájmu své vlastní věrohodnosti by už ale měli přemýšlet o alternativních strategiích: že to s radarem nebude jednoduché ani v Americe, začalo být jasné už dávno před prezidentskými volbami. Americké tajné služby přišly se zjištěním, že výroba jaderné bomby není v Iránu na spadnutí, již předloni. Jenže tenkrát měla česká veřejnost ještě v uších varování Obamova předchůdce, že "kdo chce zabránit třetí světové válce", musí zastavit Irán v rozvoji jaderných technologií. Tuhle terminologii si osvojili i mnozí čeští politici.

Takže jim pak nezbylo než rozšířit argumenty na ohrožení z dalších zdrojů. Ať už z konvenčních arzenálů Iránu, nebo z dalších nestabilních zemí na Blízkém a středním východě. Konec konců, zaznělo tenkrát z odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí, stačilo by prý, "kdyby se něco zvrtlo v Pakistánu". Zvrtnout se ovšem něco může kdekoli kdykoli. Abychom v tom pak nebyli sami, jsme už deset let členy euroatlantické obranné struktury NATO. Jenže právě v rámci této aliance,- a k údivu řady jejích členů- rozehrála ČR spolu s Polskem a Bushovou vládou ve Washingtonu v posledních letech svoje vlastní manévry. Od počátku přitom nebylo jasné, jakou úlohu má tady plánovaný americký radar vlastně plnit. Je součástí protiraketového deštníku, který má chránit území USA a eventuálně i západní Evropy, před útokem ze středního východu? Aby deštník tohoto druhu stál za ty peníze, které by do něj Amerika musela investovat, měl by být efektivní. Právě o tom ale mnozí- včetně Bushova nástupce Obamy, očividně nejsou zcela přesvědčeni. V americko-českém tandemu Česká republika nehraje a ani do budoucna nemůže hrát roli lokomotivy nebo strojvůdce. To si vyzkoušela, když zahájila jednání o radaru bilaterálně a teprve potom to všechno horko těžko spolu s Polskem zastřešovala pod křídla západní aliance.

Jistě, pokud by byl radarový štít efektivní, jeho vybudování by nejspíš neuškodilo. Jenže pokud by mělo tohle budování rozpoutat nové závody ve zbrojení, byla by to jiná káva. Kromě toho to vypadá, že pro většinu zdejších stoupenců radaru je tohle zařízení hlavně pohodlnou pojistkou transatlantické vazby. Podle motta: "Však oni si už Američani ten radar ohlídají, když nám ho sem postaví".

V Afghánistánu nebo v Kosovu musejí čeští vojáci v rámci společných misí NATO dokazovat mnohem konkrétněji, jak vážně to ČR s členstvím v alianci myslí. Místo toho, jak známo, si ČSSD vzala vojenskou misi do Afghánistánu jako rukojmí ve svém věčném a populisticky výnosném boji proti poplatkům u lékařů. Někteří senátoři za ODS jsou zase ochotni kvůli svému fundamentalistickému odporu proti Lisabonské smlouvě dát v sázku i soudržnost další aliance, jejímž jsme členy, totiž EU. Kdo si tedy stěžuje, že Obama a Putin hrají - už zase "o nás bez nás"- na mezinárodní scéně o radar v Brdech, měl by si především uvědomit, že betla tady s americkým radarem hrají zdejší politici už dávno. Proti svým spojencům, i proti sobě navzájem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .