Ptáky moa vyhubili jenom lidé

Dřívější studie se přikláněly spíše k druhé variantě: vyhynutí ptáků moa (Dinornithiformes) připisovaly jejich malé schopnosti přizpůsobit se změnám prostředí. Také nedávná analýza mitochondriální DNA získané z jejich kostí naznačovala, že populace ptáků moa byly na ústupu ještě před příchodem člověka, který je pak vyhubil lovem. V přímém rozporu s tím jsou ale výsledky nejnovější studie, v rámci níž profesor Morten Allentoft z Kodaňské univerzity a jeho kolegové analyzovali DNA z 281 kosterních pozůstatků ptáků moa. Kosti pocházely z pěti nalezišť Jižního ostrova, nejstarší z doby před 12 900 lety, nejmladší z doby před 600 lety.

Vědci prozkoumali jak mitochondriální DNA, tak mikrosatelitní markery v jaderném genomu ptáků moa. Z výsledků zjistili, že kosti patřily čtyřem různým druhům včetně vůbec největšího ptáka moa - v kohoutku až 2 metry vysokého Dinornis robustus. Nenašli však žádné známky toho, že by stavy ptáků moa klesaly a jejich genetická diverzita se kvůli tomu snižovala. Nejméně 4000 let před svým vyhynutím byly populace stabilní a u druhu Dinornis robustus dokonce rostly. Pak ale přišel konec 13. století, na Nový Zéland přišli Polynésané a ptáci moa zmizeli během pouhých sta let.

Porovnání výšky člověka a 4 druhů novozélandských ptáků moa: 1. Dinornis novaezealandiae 2. Emeus crassus 3. Anomalopteryx didiformis 4. Dinornis robustus|foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, Conty

Archeologické nálezy dokazují, že první kolonizátoři Nového Zélandu lovili všechny druhy, kterých bylo celkem devět - od nejmenších, kteří vážili asi 12 kilogramů, po 250 kilogramů vážícího moa Dinornis robustus. Za kořist jim padali dospělí ptáci, mláďata, ale také vejce. Není obtížné si představit, že tak intenzivní lov ptáků, kteří nikdy předtím neviděli žádného dravého savce, vedl k jejich zániku. Ten byl natolik rychlý, že v genomu ptáků moa nezanechal žádné stopy. Podle vědců je to silný důkaz toho, že jedinou příčinou jejich vyhynutí je náš vlastní druh.

Zdroj: PNAS