První skutečné oběti ekonomické recese

Některé si už vyhlédla. Firmám nepřicházejí zakázky, snižují se tržby, některé krachují, např. sklárny, porcelánky. Přibývá nezaměstnaných. Politici (např. naši poslanci) ztrácejí nervy.

Prohráno ale není. Stagnující podniky mohou z evropských peněz pořádat vzdělávací kurzy pro zaměstnance. Poslanci mají své platy, manažeři si stále ještě rozdělují odměny a akcionáři dividendy. Snad i o nezaměstnané je nějak postaráno. Snad mají zaručeno - jak doufám - něco víc než jen životní minimum. Ty skutečné oběti, které se dostávají na dno, aniž by jim zatím svitla byť jen skrovná vyhlídka, jsou jinde. Mimo dosah televizních kamer a mediálního zájmu. Tomu se ostatně netěšily ani předtím. - Nejprve ale pár slov o povaze moderní společnosti.

Říkáme jí konzumní, neboť je zaměřena na spotřebu a výkon. Obojí se jí stalo nezbytnou podmínkou uspokojivé existence. Tu má zaručovat ekonomický růst. Kdo se na něm nepodílí, je odsouván na její okraj. Tomu tlaku se říká marginalizace. Na nejzazším okraji se ocitají ti, z nichž společnost nic nemá a mít nebude a o nichž - upřímně řečeno - nechce moc vědět. Lidé tělesně či mentálně handicapovaní, bezmocní, kteří vyžadují intenzivní a nákladnou péči. Státní i komunální rozpočet na ni pamatuje jen zčásti nebo vůbec. Jsou to lidé schopní života pouze v azylových zařízeních, nezřídka specializovaných. Někdy neobstojí ani tam a jsou odkázáni na domácí péči, která může absorbovat veškerý potenciál rodiny.

Tíhu tohoto deprimujícího osudu se snaží mírnit různá občanská sdružení, nadace, společensky prospěšné organizace, zkrátka charitativně zaměřené neziskovky. Shánějí peníze, kde se dá, říká se tomu fundraising. Z těch peněz pak zajišťují např. vozíčky paraplegikům, chov a výcvik asistenčních psů a mnohé jiné věci. Obracejí se na různé firmy, samozřejmě prosperující, a ty jim něco dají.

Neodpustím si kritickou poznámku. V naší zemi nemáme vypracovánu kulturu sponsoringu. Sponzorování u nás zajisté existuje, ale hlavně to, které se mediálně rentuje. Sportovní akce nebo soutěž o královnu krásy šanci má. A bude ji mít asi i nadále. I v dobách ekonomické recese. Charitativní neziskovka má šanci podstatně menší. Dnes se firmy cítí ohroženy a šetří. Jako první na řadě jsou škrty "na charitu". Mnohé azylové ústavy si nejsou jisty dohlednou budoucností. A charitativní neziskovky se ocitají "na suchu". Nejhůře jsou pak na tom rodiny pečující o těžce postiženého člena. Může jím být dítě po devastujícím úrazu. Nebo nedonošené dítě, jehož psychomotorický vývoj je prakticky zablokován. Situace takové rodiny je zoufalá.

Toto je šance pro ty z nás, kdo ekonomickou recesí zatím hmotně netrpíme a jen se jí bojíme. Zříci se menšího finančního obnosu nám nepůsobí citelnou újmu. Pokud by nás bylo hodně, byla by taková pomoc znát. O rodině, která je vyčerpávána péčí o těžce postiženého člena, se v obci či menším městě ví. Anebo by se mohlo, dokonce mělo vědět. Proč ji nepodpořit sbírkou, která by měla podobu sousedské výpomoci? Proč nepodpořit azylový ústav, který je v nesnázích, anebo rovnou charitativní neziskovku? Kterou? Je možno si vybrat ze seznamu. Stačí vyťukat internetovou adresu www.dárcovskáSMS.cz (připravte si propisku a kus papíru, já ji záhy zopakuji). Odeslání dárcovské esemesky nás bude stát pouhých 30 korun. Je záhodno je opakovat. Každý měsíc? Nebo i každý týden?

Pamatujme, že v krizové situaci, kterou prožíváme každý po svém, slábne mezilidská solidarita, protože jsme v pokušení řídit se zásadou "zachraň se, kdo můžeš". Pokud to připustíme, bude nejen průběh krize, ale i její následky horší. Ta adresa zní takto: třikrát dvojité w - tečka - dárcovská SMS (psáno jako jedno slovo) - tečka - cz.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .