Proč tolik lidí nechce reformu zdravotnictví

Na druhé straně to byl teprve rozjezd ke skutečně vážným protestům, které přijdou později. Některé ještě do prázdnin, další až po nich. Protestujících bylo rovněž široké spektrum: odbory, studenti, akademici, lékařská komora.

V každém případě platí, že reforma je velmi efektivní, pokud jde o výrobu svých odpůrců. To není v žádném případě velké překvapení: široké řady kritiků se obvykle staví proti každé reformě zdravotnictví. Stav zdravotní péče se dotýká každého, jde tedy o emotivní záležitost. Navíc jde o státní peníze a o ty usiluje celá řada zájmových skupin.

Každý ministr zdravotnictví tedy potřebuje mít dost odvahy, aby se proti očekávané přesile postavil. Český reformátor Tomáš Julínek má zatím zřejmě odvahy dost. Teď už se rozhodne v přímém souboji kdo s koho. Přesto se příprava reformy zdravotnictví a postupný růst protestů v České republice zahraničním vzorům vymyká.

Nejde přímo říci, že by ministerští a vládní politici nechtěli o své reformě mluvit. Ovšem říci se dá jednoznačně, že jejich komunikace je taková, že si své odpůrce vyrábějí.

Ministr Julínek i jeho lidé jsou jednoznačně přesvědčeni o tom, že mají pravdu a že jejich reforma je za daných podmínek zdaleka nejlepším řešením současného stavu zdravotnictví. Kdo s nimi nesouhlasí, je levičák placený sociální demokracií.

Už tady je problém: nepochybně si lze představit jinou reformu a předem není vůbec jasné, jestli by byla horší.

Reforma je v každém případě odvážná, o to víc by se měla vysvětlovat, o to víc by se měly vyvracet všechny pochybnosti, že ohrozí zdravotní péči, zvláště pro ty chudé a nejvíc nemocné. Pokud ministr a jeho lidé odsoudí každou pochybnost a kritiku jako neznalost, levicovou úchylku či přímo spiknutí, skutečná diskuse neproběhne.

Zdá se, že reformátoři propadli i takovému pocitu. Proto ani nepovažují za nutné, aby všechno říkali na rovinu. Každá reforma má nějaký hlubší smysl, nějaký silný prvek, který z ní dělá reformu. V případě Julínkova převratu jde nepochybně o privatizaci zdravotních pojišťoven. Přesto o ní ministr informoval až v dubnu pod tlakem médií. To bylo ve chvíli, kdy proběhl nejméně rok vážné reformní přípravy.

Kdo chtěl mít o reformě a budoucím stavu zdravotnictví jasnou představu, ten si musel uvědomit, že informace musí získat jinak. Důsledkem se stalo, že z ministerstva unikají různé verze navrhovaných zákonů. Důležité kroky reformy jsou pak publikovány novináři nebo politiky, kteří je popisují občanům spíše jako riziko, než jako dobrou vyhlídku.

Ještě horší je skutečnost, že ministerstvo aktivně utajuje informace o tom, jak budou fakultní nemocnice a zdravotní pojišťovny transformovány, nebo přímo privatizovány. Tím vznikají ještě horší podezření, které s chutí ventiluje právě opozice. Slovo privatizace se stalo počátkem devadesátých let u mnoha lidí synonymem loupeže. Co když nám někdo chce ukrást zdravotnictví? Kdo jen položí takovou otázku, vzbudí logicky vážný zájem.

Na straně odpůrců jsou proto stále populárnější paranoické vize o tom, jak bude zdravotnictví vykradeno, kdo ho vykrade a jak budou trpět pacienti.

Naopak na ministerstvu propadají utajovací mánii. Nedostupnými se staly například údaje o hospodaření nemocnic, které za minulých ministrů vždy dostupnými byly. Skutečně nejde o převratná data, sektor nemocnic je tam hodnocen jako celek - přesto se tají. Takové prostředí nepřeje seriózní diskusi. Ministrovi pak nezbývá nic jiného, než prosazovat reformu silou.

Seriózní debata, jestli je reforma dobrá nebo špatná, jak má pomoci pacientům a stavu veřejných financí, jde v každém případě stranou. Přesto je šance, že ještě může, a právě v této chvíli začít. Konečně je totiž známo, jak bude reforma navržena. Je možné tedy hodnotit a činit závěry.

V této chvíli se dá říci poměrně jistě, že by bylo dobré počkat s reformou univerzitních nemocnic. Jde o složité instituce a jak by měly vypadat a kolik by jich mělo být, aby zajistily dobrou výchovu mediků, případně klinický výzkum, to není jasné reformátorům ani kritikům. Představa ODS, že více trhu nemůže nikdy škodit, je v případě univerzitních nemocnic scestná. Například klinický výzkum je všude na světě čistě státní záležitost.

Lepší hodnocení může dostat reforma pojišťovacího systému. Je možné vést rozumnou debatu o tom, jak nový model využije peníze a jak pomůže pacientům. Achillovou patou je očividně stanovení minima zdravotní péče, na kterou má každý nárok. V Evropě bývá zvykem, že existují směrnice, jak se má léčit, a zároveň se stanoví minimum, co musí dostat úplně každý. Přitom existuje instituce, zpravidla lékařská komora, která plnění směrnic kontroluje. Úloha lékařské samosprávy je tím, co reforma přehlíží.

Může to být správně, třeba na české doktory nelze spoléhat. Ale pak je třeba najít jinou instituci, která stanovuje a kontroluje směrnice kvality péče. To je tedy vážná otázka, a je třeba využít veškerý prostor k diskusi, aby se vyřešila.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .