Proč ptáci bourají

Ptáci se mohou zdát trochu paradoxní. Jejich primárním smyslem je zrak a kupříkladu poštolka bezpečně zpozoruje maličkého hraboše z výšky desítek metrů. Ta samá poštolka ovšem může nabourat do výškové budovy, ramen větrné elektrárny nebo telegrafního sloupu – tedy objektů, které se z našeho pohledu prostě nedají přehlédnout. Problém s vysokou úmrtností ptáků vyvolanou srážkami s lidskými stavbami připoutal pozornost zoologů i ochranářů, protože se týká i mnohých vzácných a ohrožených druhů. Odhaduje se například, že v posledních 16 letech v Evropě tímto způsobem každoročně zahyne 25 % mláďat a 6 % dospělých jedinců čápů bílých (Ciconia ciconia).

Profesor Graham Martin z Birminghamské univerzity říká, že problém je právě v lidském pohledu na překážky, které se ptákům mohou připlést do cesty. Jeho studie odhalila jemnou síť vztahů mezi kapacitou ptačího zraku, zpracováním vizuálních informací v mozku a chováním ptáka, který letí v otevřeném prostoru. Během letu například většina ptáků sklání hlavu dolů nebo ji natáčí do stran, což vede k tomu, že ve směru letu jsou dočasně prakticky slepí. Profesor Martin také upozorňuje, že oči mnoha ptáků jsou „vyladěny“ k tomu, aby vnímaly pohyb víc než prostorové detaily. A konečně, ptáci mají omezený rozsah letových rychlostí – pro některé druhy je prakticky nemožné letět pomalu. V podmínkách se sníženou viditelností je pak pro ně logicky velmi obtížné správně a hlavně včas vyhodnotit vizuální informaci a vyhnout se například budově, která se náhle vynoří před nimi.

Logo|foto:Český rozhlas

Výsledky studie mohou nejen objasnit, proč někteří ptáci do lidských staveb narážejí častěji než jiní, ale také ukazují na nové směry prevence těchto kolizí. Pokud například víme, že letící ptáci se častěji dívají dolů a do stran než dopředu, můžeme z toho odvodit, že umístění varovného signálu přímo na překážce není nejvhodnější.

IBIS