Proč partaje pouze lobují...

22. červenec 2004

Nedávno jsem v tomto pořadu přirovnal politické strany k lobbystickým skupinám. To znamená, že jejich převážnou činností je prosazování materiálních zájmů okruhu jejich příznivců a podporovatelů - takzvané klientely.

Klientela není totéž co voličstvo. Klienti politické strany mají - na rozdíl od voličů - ze své pozice konkrétní prospěch. Voliči mají pouze naději, živenou stranickými sliby. Mezi voliči a klienty je asi takový vztah, jako mezi těmi, kdo si koupili los, a faktickými výherci. Je tu jistý rozdíl: držitelé losu mají (jak doufám) stejnou pravděpodobnost výhry. Předem není známo, kdo bude tím šťastlivcem. Rozdíl mezi pouhým voličem a klientem politické strany je naproti tomu zřetelný už předem.

Proč si naše strany počínají jako lobbystické skupiny? Prostě proto, že je to pro ně výhodné a že je nikdo nenutí k tomu, aby se chovaly jinak.

Politické strany se prostřednictvím médií snaží přesvědčit své voliče, že i oni jsou jejich klienty. Strana, která se deklaruje jako pravicová, se snaží přivábit voliče, kteří usilují o sociální vzestup. Strana, která se prohlašuje za levicovou, sází na voliče, kteří se cítí ohroženi sociálním sestupem. Realita našeho společenského života je však taková, že takto živené naděje zůstávají vzdušnými zámky. Strany přesto usilují o vliv v médiích, a když je to možné, snaží se je "držet pod krkem".

Upřímně řečeno: takové počínání není zcela cizí žádné politické straně kdekoli. Každá chce vyjít svým stoupencům vstříc, vydobýt jim širší prostor, dodat váhu jejich přáním a posloužit jim třeba i jako příslovečný "výtah k moci". Jde však o to, zda má ve svém repertoáru ještě něco navíc a zda to po ní někdo žádá. Nedávno vystoupili v tomto pořadu jako hosté dva novináři: Petruška Šustrová a Alexander Mitrofanov. Byl to zajímavý rozhovor. Kolegyně Šustrová prozradila, že chodívá do Sněmovny, kde s poslanci v kuloárech nejen rozmlouvá, ale také naslouchá, o čem spolu rozmlouvají oni. Je to hlavně "o kšeftech". Rozumějme: o politických dohodách, jejichž cílem je oboustranný zisk. Kolega Mitrofanov suše poznamenal, že to je nejen poslanecké, ale celospolečenské dominantní téma. Že starostí většiny občanů je způsob, jak s minimálními náklady dosáhnout maximálního profitu. Je to odvážné konstatování, ale domnívám se, že je pravdivé.

Nikdo netoužíme vynakládat více úsilí, než je třeba. Jde o to, zda máme - my jako jednotlivci i my jako společnost - ve svém repertoáru ještě něco navíc než ekonomickou rentabilitu provozu všedních dnů. - Pro to navíc se vžilo ošidné označení vize. Slýchám novinářskou otázku, zda naše strany nebo jednotliví politici "mají vizi". Také tvrzení, že ji "nemají". Domnívám se, že jí mají tolik, kolik jich má ona podivná bytost zvaná veřejnost. Čili my všichni. - To se pozná podle toho, kolik máme starosti o to, co přesahuje obzor všedního dne, ale přesto je to důležité pro kvalitu života našich vnuků a pravnuků. Patří sem např. starost o vzdělanost národa, o životní prostředí, o respektování dobrých mravů apod. Už slyším námitku: "Asi to je důležité, ale já to nemám ve své moci." - Může být. Potřebovali bychom se naučit ty postrádané hodnoty nejen vnímat, ale také je prosazovat. Prostředí, v němž takový proces učení probíhá neustále, se jmenuje rozvinutá občanská společnost. Tou zdaleka nejsme. Pro začátek by stačilo neházet klacky pod nohy těm, kdo se snaží, abychom se jí stali. Když se to nenaučíme, budeme podléhat tlaku materiálních potřeb dané chvíle. - Kde ona občanská společnost existuje, tam si politické strany nemohou dovolit lajdačit. Musejí obstát v intelektuální i praktické konkurenci odpovědných občanských iniciativ. Bdělá veřejnost se nenechá tak snadno změnit ve zmanipulovanou masu, kterou média jednou za 4 roky dostrkají k volbám.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio