Problém s válkou
Českou republiku zařadily Spojené státy na seznam zemí, které podpořily rozhodnutí prezidenta Bushe vojensky odstranit v Iráku režim Saddáma Husajna. Na takový kompliment se nereaguje snadno. Mají se naši političtí představitelé podívat do průzkumů veřejného mínění a zdvořile Američany požádat, aby nás ze zmíněného seznamu vyškrtli? Anebo nás mají přesvědčovat, že na zmíněný seznam patříme?
Obě možnosti jsou politicky riskantní, navíc když politici ani nejsou rozhodnuti, zda uvažovat, co je správné, anebo se snažit odhadnout, co je výhodné. Nepřekvapuje, že se snaží říci co nejméně, aby se později mohli buďto distancovat od průšvihu, anebo se přihlásit k účasti na vítězství. Podobně jsou na tom ostatně politici všude na světě. Z průzkumů veřejného mínění, zveřejněných předevčírem ve Washingtonu, plyne, že počet lidí, kteří příznivě hledí na Spojené státy, za posledního půl roku poklesl v důsledku Bushovy politiky například v Itálii o třicet šest procent, v Polsku o dvacet devět, ve Francii o třicet dvě procenta, v Británii o dvacet sedm, v Rusku o třicet tři. Američané se dnes těší sympatiím již pouhých čtrnácti procent Španělů anebo dvanácti procent Turků.
Mínění světa proti útoku na Irák je silnější, než byly protesty proti válce ve Vietnamu. Američané přiznávají, že ještě nikdy nešli do války v takové izolaci a ještě nikdy že je svět tolik nepodezříval a tak se jich nebál. Jednasedmdesát procent Američanů podporujících válku ovšem věří, že bude krátká, civilní oběti malé, že se najdou zbraně, které přehlédli inspektoři OSN a že světové mínění obměkčí svědectví Husajnových vězňů a disidentů o zvěrstvech režimu. Američané věří, že sympatie světa, které ztratili jejich politici, obnoví generálové. Je to možné. Ale není to pravděpodobné.
