Přítmí, doktoři v poklusu. A třetina pacientů s covidem umírá, říká Surovcová o natáčení v nemocnici
Redaktorka České televize Lea Surovcová natáčela na sklonku roku v motolské nemocnici mezi pacienty s covidem-19. „Od začátku pandemie mě zajímá, jaká je ta realita samotná, chtěla jsem všechno vidět na vlastní oči. Teď na Silvestra to na mě dolehlo, tentokrát jsem to vydýchávala pár dní. To přítmí, šero, ležící pacienti ve vážném stavu. Lékaři v overalech, v poklusu, snaží se. A třetina z pacientů umírá nebo umře,“ popisuje v Hovorech.
„Já se těch deset let, co pracuju v pražské redakci České televize, zabývám lidmi na okraji společnosti. Zajímá mě paliativní péče. Vážných a těžkých případů jsem slyšela už tolik, že – ne že bych byla necitlivá, cynická, ale hranici mám posunutou. A ledacos mě už nerozhodí,“ přibližuje svůj způsob práce Surovcová.
Čtěte také
„Když jsem začala více pomáhat lidem i přes svoje reportáže, tak jsem se do toho velmi často ponořila a věděla jsem, že je to špatně. Nemůžu po natáčení řešit to, že se na mě obrátí maminka s tím, že jí umřel syn, a rozvážet jeho oblečení po Armádě spásy, protože ona neví co s tím,“ říká redaktorka a přidává svoje zásady:
„Snažím se lidem pomáhat po odvysílání reportáže, ale méně a nebičuju se za to, že nepomůžu všem. Můžu podat ruku, ale nespasím svět. Můžu zachránit část života, ale nemusím vzít zodpovědnost za celý život.“
Právě za svou práci, v níž upozorňuje na problémy těch nejzranitelnějších, je Surovcová oceňována. Je ambasadorkou a držitelkou Ceny Fóra dárců. Za televizní dokument o lidech s Downovým syndromem ji nedávno ocenil Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením.
Jak se bránit vyhoření? Jak se točí témata z okraje společnosti? A jaké to bylo natáčet reportáže ve Šluknovském výběžku v době nepokojů?
Poslechněte si Hovory Petra Viziny.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
