Přispěl Jan Pavel II. k pádu komunismu?
Za pár dní uplyne třicet let od atentátu na Jana Pavla II. Řada pamětníků a historiků poukazuje na to, že důvodů k odporu k němu měly komunistické režimy v 80.letech víc než dost.
V červnu 1979, jel papež do rodného Polska. „Necelý rok poté vzniklo hnutí Solidarita,“ připomíná Maciej Ruczaj, politolog, který působí na Polském institutu v Praze.
Na bráně gdaňských loděnic visel během stávky tamních dělníků proti komunistickému režimu potrét Jana Pavla II.
Papež ale také zapůsobil na polského vůdce komunistické strany Wojciecha Jaruzelského, který v obavách z dělnických protestů a hnutí Solidarita vyhlásil v roce 1981 výjimečný stav.
„Církev se stala prostředníkem jednání mezi vládou a opozicí,“ vysvětluje Ruczaj v rozhovoru pro Rádio Česko.
Ruczaj poukazuje také na údajnou koordinaci podpory hnutí Solidarita mezi Vatikánem a Američany.
Jasné slovo
Historik Jaroslav Šebek v témže pořadu připomněl, že v roce 1982 vydal Vatikán dekret Quidam episcopi, kterým zakázal činnost československého prorežimního hnutí duchovních Pacem in terris.
„Konečně řekl papež jasné slovo,“ popsal reakci katolických kněží nepohodlných režimu dnešní kardinál Miloslav Vlk Českému rozhlasu 6. V 80. letech místo kněžského působení řadu let myl okna.
Také někdejší mluvčí Charty 77, psycholožka Dana Němcová si v témže pořadu všimla okamžité změny poměrů v československé katolické církvi po nástupu Jana Pavla II.
„Tehdejší kardinál František Tomášek získal obrovskou odvahu a exponoval se v obraně lidských práv,“ vzpomínala Němcová.
Přilišná vstřícnost
Historik Jaroslav Šebek míní, že přílišná vstřícnost ke komunistickým režimům se Vatikánu nevyplácela.
Poukázal na to, že za papeže Pavla VI., v roce 1973, se do církevních funkcí dostali duchovní loajální k normalizačnímu režimu, včetně olomouckého biskupa Karla Vrany.
Naopak jednoznačné postoje Jana Pavla II. motivovaly věřící i k velké protirežimní demonstraci na Velehradě v roce 1985.
Tehdy vypískali z tribuny normalizačního ministra kultury Milana Klusáka. Skandovali, že chtějí náboženskou svobodu a návštěvu papeže.
Po pádu komunismu, 21. dubna 1990, se jejich přání splnilo.
„ V době, kdy byla církev v této zemi umlčená, považoval jsem za součást svého poslání být jejími ústy,“ řekl tehdy Jan Pavel II. na ruzyňském letišti v Praze.
Lidská důstojnost
Ještě před svým jmenováním papežem Karol Wojtyla napsal několik studií o křesťanství a marxismu.
Tvrdil, že marxismus nevnímá člověka v celé důstojnosti. Práce na toto téma napsal v době zrodu teologie osvobození v Latinské Americe.
I tuto teoretickou průpravu zúročil během svého působení v čele katolické církve.
„Kladl důraz na antropologii, na důstojnost lidské osoby,“ vysvětluje historik Jaroslav Šebek.
Papež a Gorbačov
Při příležitosti výročí křtu svatého Vladimíra v Moskvě v roce 1988, navázal Jan Pavel II. také kontakty s Michailem Gorbačovem.
Maciej Ruczaj připomíná, že se papež se angažoval také ve prospěch zakázané řeckokatolické církve na Ukrajině i v Polsku.
„Všímal si jako jeden z mála tehdejších státníků osudů národů mezi Střední Evropou a Ruskem,“ míní Ruczaj.
V souvislosti s atentátem na Jana Pavla II. se dnes nejčastěji mluví o údajném podílu bulharských tajných služeb ve spolupráci s KGB a východoněmecké Stasi.
Zdrženlivost diplomatů
Český velvyslanec ve Vatikánu Pavel Vošalík tvrdí, že se nynější vatikánská diplomacie staví k papežově podílu na pádu komunismu zdrženlivěji:
„Kdybychom řekli, že se papež aktivně podílel na likvidaci komunistického režimu, mnozí vatikánští diplomaté by to mohli vnímat jako kompromitující výrok,“ míní Vošahlík.
Vysvětluje to tím, že i dnes musí Vatikán vyjednávat s totalitními režimy ve světě.
