Případ Příplata

U muže, odsouzeného za nabádání k vraždě odborového předáka, by člověk předpokládal, že když už uteče, tak beze stopy a někam hodně daleko. Pokud tak neučinil, odmítá se skrývat a dává rozhovory médiím, má sice naději, že si nakloní domácí veřejné mínění, ale současně i jistotu, že vydá-li na něj Rumunsko mezinárodní zatykač, nezbude českým úřadům, než ho zatknout a umístit do vydávací vazby. Má, pravda, naději, že z té vydávací vazby nebude do Rumunska, které není členem Evropské unie, vydán, nicméně stejně je to řešení, které má k happyendu daleko. Spíše se zdá, že se z deště dostane pod okap.

Podnikatel Příplata je ovšem jiného názoru. Útěk z Rumunska zvolil v obavě z mafie, která by ho, jak říká, ve vězení připravila o život. Naději také vkládá do podání stížnosti na rumunské zacházení k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovat si jistě mohl i z rumunského žaláře, ale v tom našem má asi větší šanci dožít se verdiktu. Navíc může mít štěstí na nějakého chytrého spoluvězně, se kterým si bude moci česky popovídat o tom, jak se v Rumunsku privatizují válcovny. Zatímco z pohledu ministra vnitra je jeho útěk mrzutostí pro českou diplomacii, podnikatel Příplata je od pohledu šťastný, takže není jednoduché se na něj zlobit.

To bychom museli vědět, že vyzrál nad spravedlností, jak se to podařilo podnikateli Krejčířovi. V případě Františka Příplaty zatím víme, že vyzrál nad rumunskou justicí. Spravedlnosti se dožaduje. Tvrdí, že neutíká před ní, ale naopak spěchá spravedlnosti vstříc. Je to neobvyklé, ale není to nepochopitelné.