Přímá volba prezidenta nevyléčí nemocnou demokracii

Lid by si ale přál i vyšší platy, nižší daně, léky zadarmo, důchod od pětapadesáti, světový mír a žádný radar. Něco dokládají průzkumy, zbytek si lze domyslet. Tato připomínka v žádném případě nemá snižovat váhu hlasu lidu v demokratické společnosti. Zdvižené obočí je určeno médiím s jejich sklonem ke zjednodušování věcí bez kontextu; i politické scéně, jejíž část na tuto hru přistupuje. Jenže na jednoduché a kontextu prosté otázky dávají výsledky průzkumů stejně pitomě jednoduché odpovědi.

Tím není řečeno, že by lid nedokázal rozhodovat moudře, je-li postaven před náročnější, ale pravdivější konstrukci. Například že je možné zachovat dosavadní věk odchodu do důchodu, ale pouze při určité míře zvýšení daní a zkrácení podpor v nezaměstnanosti. A hned je ta debata o něčem jiném.

Podobně by legitimním úvahám o přímé volbě prezidenta prospěl přesun z kategorie zbožných přání do roviny pojmů právnických, politologických a sociologických. Možná bychom na ni pak už nehleděli s takovým okouzlením a nespojovali s ní nereálná očekávání. Třeba schopnost vygenerovat novou osobnost, nezatíženou stranickými vazbami a neušpiněnou politickými čachry. Stranické sekretariáty by přece nehrály menší roli, než dosud. Jejich doporučení věrným voličům, PR mašinérie pro váhavé - a v neposlední řadě finanční fondy na nákladnou kampaň - to je a bude realita. Vlastně by přímá volba po politických stranách žádala mnohem větší výkon, než disciplínu několika desítek volitelů. Je sice pravda, že ani nejpopulárnější strana nikomu vítězství nezaručí, ale téměř jistě dokáže zařídit prohru.

Zkušenost ve srovnatelných poměrech nabízí Slovensko. Michal Kováč ani Rudolf Schuster (přes slušnou míru popularity v době výkonu funkce) neobhájili prezidentský mandát, protože před nadcházející přímou volbou nezískali podporu klíčových politických stran. A bez té se k nim obrátila zády i veřejnost. Ivan Gašparovič tak už dobře ví, že si to aspoň do konce března za žádnou cenu nesmí rozházet s nesmírně populárním premiérem a jeho stranou. Jak moc je asi v těchto okamžicích nestranný a nezávislý?

Což je mimochodem kategorie z říše pohádek. Za prvé není jasné, kde bychom takového spasitele každých pět nebo deset let vzali. A za druhé takzvaně neušpiněný praktickou politikou je vlastně jen člověk bez politických vazeb a zkušeností. Ale jeho chování v daném prostředí si pak nelze ověřit jinak, než teprve počkat, co ve funkci provede. Kdo zaručí, že nějaký dosud ctnostný akademik se na Hradě nestane neřízenou střelou - nebo naopak něčí loutkou? Kdekomu se, pravda, nelíbí výkon druhého mandátu prezidenta Václava Klause, ale sotvakdo je překvapen. Zato se můžeme jen dohadovat, jak by se zase v jiných situacích, které pro další čtyři roky ještě ani nelze předvídat, zachoval opatrný Jan Švejnar. Byl to zkrátka souboj kostrbaté reality s krásnou, ale v mnoha ohledech nezkušenou iluzí. A kdoví, co by o tom řeklo hlasování občanů.

V něm by ale byl mnohem pestřejší výběr. A vadila-li někomu v minulém klání účast Jany Bobošíkové, pak je dobré vědět, že pro účast v přímé volbě by nejspíš lehce získala dostatek podpisů nejen ona, ale třeba i Vladimír Železný, Tomáš Vandas, Miroslav Sládek, Miroslav Štěpán, Petr Hannig a klidně i Eva s Vaškem. Není důvod pochybovat, že lid by si s tím vším poradil a zvolil by někoho z čitelných kandidátů neohrožujících ústavní systém. Jen by se ještě více zaplevelil mediální prostor tu kýčem, tu extrémismem, a zbortila by se iluze o jakémsi důstojnějším výběru hlavy státu.

Mimochodem, dvoukolová přímá volba hlavy státu aspoň v dobách sociálního míru jistě dobře eliminuje extrémy: vzpomeňme si na Francouze, kteří kdysi se skřípajícími zuby volili Chiraca, aby v Elysejském paláci neusedl Le Pen. Dva roky poté Slováci stejným způsobem zvolili prezidentem Gašparoviče, jen aby jím nebyl Mečiar. Ano, byla to svobodná volba menšího zla. Ale až poté, co bývalý Mečiarův pobočník s odřenýma ušima postoupil z prvního kola, kde značná část voličů kvůli neshodám vládních stran rozdrobila hlasy mezi tři hodnotově blízké kandidáty. A pak už nebylo cesty zpátky.

Hlavou státu se stal člověk, pro něhož v prvním kole aktivně hlasovala jen zhruba desetina oprávněných voličů. Není na tom nic nedemokratického ani nelegitimního, jen to ilustruje, jak složitě vůle lidu prochází soukolím okolností, navozených politickými stranami.

Na přímé volbě hlavy státu tedy není nic, ale vůbec nic špatného. Jen je dobré vědět, že sama o sobě vůbec, ale vůbec nijak nevyléčí neduhy české politické scény.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .